dotkne se prsty
toho místa na těle
ženská paměť; klíčení kostí
záchvěv
slovo, jež nelze vymazat
dnes to ví
je jiná
#4127
v japonské krajince
kreslené tuší
poutník jde; mrzne
aniž to tuší
#4126
podíváš se nahoru
a tam obloha
jako cirkusový stan
a ptáci
akrobaté na visutých hrazdách
#4125
sólo pro dvě violy (da gamba)
pro dva dechy
čtyři ruce
dvě těla
pod přikrývkou noci
#4124
Tête-à-tête
Rodokaps i Homér
ve stejné polici
*
snění mizí
začíná den
čas prvního dotýkání
*
na cestu zpátky
prostírám drobečky chleba
strávníků dostatek
*
v zapadajícím slunci
profil dívky
náhle vím, kolik je mi let
#4123
Měl bych ji mít snad míň rád
když se mi od ní vrací
s cucfleky na krku?
Polibte si vy
ochránci tradičních rodin…
… merde!
#4122
Říkám, že se nic neděje…
… tvrdit to, je naše povinnost.
Tvrdit to před těmi,
kteří si dnes hrají na písku.
Před těmi,
kteří zrovna sají mléko z prsů.
Je naše povinnost,
tvářit se, že se nic neděje.
Vytvářet falešné pocity bezpečí,
když se loď naklání.
Když z mraků už, už padá krvavý déšť.
Nic se neděje.
Muset to tvrdit do posledního dechu.
S nasazeným úsměvem ve zuhelnatělé tváři.
#4121
kolik ještě
té nevyřčené tíhy
neviditelných balvanů
nutných ke stavbě věže
a zamyslíš se
kolik vlastně tíhy
aby se všechno vešlo
na jedny holé plece
kamenná věž přízraků
dotýkajících se
mého soukromého nebe
#4120
je půlnoc
most přes řeku
opuštěná náplavka
ve vodě odraz Měsíce
kdosi volá o pomoc
snad babka v šátku táhnoucí starý kufr
snad ožrala hledající svou láhev
snad nějaký místní tonoucí
#4119
Fruen fra havet /stjerne/
pomalu scházíš k vodě
po těch černých kamenech
kladli jsme je tam spolu
Měsíc se zrcadlí v mlze
vlnky zlehka hladí písek
vstupuješ do ní po kolena