Štětcem plným vody
na kámen kreslím
symbol pro Dech.
Slunce mi ho pod rukou bere.

... a když trháte
  čistý list papíru
           myslíte přitom
    na
                            něco?

Kdy
a odkud
přijde Miláček můj?

Ty ruce jsou pak podle toho,
jak člověk chápe svět.
Jsou li mořem
či kolíbkou

Na koženém sedadle
zůstal ležet
lístek.
Bylo na něm napsáno -
Polská Ostrava.

Totiž,
chtěl jsem říct
vlny, ty vlny.
Však neřekl jsem nic,
neboť tříšť z nich,

Když plakala,
sypal se jí diamantový prach z očí.

Zeptala se -
koho to jsem

Uvědomil jsem si,
že ten malý kamínek v mé botě
je tu mnohem déle
než

Setkávali jsme se,
jako by zítra měl být ten poslední den.
Nakonec byl.
A nedalo

Vítr, jak kdyby náhle ztich.
Však on nemlčí.
Jen houpe se chvilku na větvích.