Štítek Monology

to je ta nadějeráno bílých rackůpohupujících se báreknaděježe právě dnesbude vyřešeno všechno následujícíže nepřijde vítrkterý by zahnal všechno zpátky do moře

procházíš, vzpomínkouvzpomínkoupůlnoční snímání masekmneš si čelopamatuješ si málovlastně vůbec nic jen maska je kohosikohosi známéhoodcházíš ze scényúsměv klaunažongluješ pomeranči

zapomněli jsme na nějkdyž jsme odjíždělichybí tujeho dechjeho smíchsluneční kruh míval ovinutý kolem krku

dotkla se čelapolíbila ruceomyla nohyjako Máří Magdalena čára úsvitudělící světna žroucí a požírané

budu tě držet za rukua silnějitehdy dojdou slovavlastněnebudou znamenat nica ty sestejně vysmekneš

Když jsem byl v Jeruzalémě,vcházel jsem do něj s křesťanem,provázel mě Žida vycházel jsem s Arabem. Jen hvězdy a slunce zůstávalypo celou dobu na svých místech.

ani nás to nepřekvapilodalší těhotenstvíse dalo čekats ohledem na tojak jsme se chovali vzpomínám simohlo být tak tři ránojsem ten řvoucí uzlík vzala třepal s nímdokud nezmlknul později jsem četl v novinách že jakási matka takhle zabila svoje dítě

sotva jsi dopsala slovojá píšu svoje dalšínevím které je tvojea které bylo moje vrčíme na sebe jako psikoušeme se do ocasůpak přijde kočkaprohne se do oblouku a báseň jako myšproběhne pode dveřmi

Dotkni se TAMpod ramenemucítíš to ty hřeby jedním pohybem rukyby pronikly slezinou dá se opravdu zapomenoutna příběhy,které jsme jako modré ptákyvrhali proti dávným hvězdám?

možná si vzpomeneša já se rozplynudávná vzpomínkaelektrický náboj ve spoji neuronůjsem pryča nic s tím nenadělášvůně tabákuna chvíli chycená v záclonách