#3869
jindy to bylo jinakale rádi jsme se mělito zase jó
jindy to bylo jinakale rádi jsme se mělito zase jó
jsem zářící lampionosvěcuji ti cestu někdy si poskočíš jako malé dítěraduješ se ze zhoupnutí papírového slunce občas ve tvé náruči i shořím
směješ se ze snaz bděníkdyž se zeptámprý si nepamatuješnepamatuješ si nic z tohočemu ses smála mezi zuby tiskneš kuličku pepřebílá liška proběhla plotem
to místo nikdo neználodě jej míjejínalézt se dá jen v noci nohy zabořené po kotníky v hlíně čekám s hořící lampouzapouštím kořeny
když se po mně plazíš jako had namlouvám siže mě miluješmáš však zavřené očito pak nevidím co si myslíša ani ty oči ne
Dlouhovláska se dnessměje a pláče zároveň. Žmoulá kapesníka ptá se na oční stíny.
„Lidé nemají rádi úkazy,“ řekla Dlouhovláska, „které je přesahují.“Třeba slunce, déšť a… komáry.
Dlouhovláska se jednézvlášť tmavé noci zeptala:„Co je mezi mým nádechem a výdechem? Je tam Smrt?“
Přivřeš oči,hvězdy zhasnou. Otevřeš je,je den. It’s easy 😀
Dlouhovláska mi jednou povídá:„Byli bychom šťastnější,kdyby nebylo trápení?“Nevěděl jsem.