blanokřídlí
vodovkami přichyceni na čtvrtku kartonu
stále půvabní
i sto let po smrti
#4261
říkali jsme si
že nemůžeme dýchat pod vodou
že nemáme křídla jako ptáci
že modré světlo LED se nedá vyrobit
že nikdy a zvlášť po té bombě
že nebudeme stejní
že naše srdce přece
bronzové zvony v hrudích
překrásné tóny nazlátlé slitiny dvou kovů
#4260
tvůj obraz na bezpečnostní obrazovce
vzdaluješ se
po pasové kontrole
mizíš v chodbě za rohem
luminofor ještě chvíli
ponechá tvůj obraz
ještě příliš hmatatelný
#4259
ten oheň je pryč
když se jedna ruka dotkne druhé
přeběhne po tváři nepatrný údiv
šedý otisk stínu na zácloně
obrácený list rozečtené knihy
sklenice opatrně zazvoní o láhev Pinotu
#4258
když na chvíli rozostříš oči
(to znamená — díváš se za onu věc)
zdá se ti,
že jsi nalezl zmizelý předobraz světa
podobu takovou,
jaká by byla,
kdybychom se nenarodili
#4257
střemchy podél cesty
vedou tě vzhůru –
tady bych chtěl zůstat
řekneš nakonec
když se zastavíš
jsi velký bílý měsíc
osvětlující holinu
#4256
bez vnějšího přičinění
se to tak prostě děje
chladem a tmou prorůstající
šedobílá mycélia
a vedle toho my
s řeznickým nožem v napřažené ruce
rozrážející pootevřené dveře tam tím směrem
#4255
lycoperdon perlatum
touha vyniknout
opouštění
a to mezi tím
praskání dlouhých kostí
#4254
… vždyť, pánové, přiznejme si to,
kdo z nás by chtěl být za kašpara…
(František Květoň-Lázeňský) jako by vánkem
nebo dechem
zlehka se roztočí
z mosazných plíšků kolotoč
zvoní si pro sebe cinká
plechový šáša tluče
hlavou do bronzových zvonků
+
poučka
množství listí
na stromě
i pod stromem
jeví se
konstantním
+
dějí se každý den věci mimořádné –
tak třeba dnes –
ať se koukám jak se koukám,
tak se žádná mimořádná věc
ještě neudála
#4253
s líčeným nezájmem
šeptají si
tajně ukazují prstem
v jabloňových sadech
vyhlíží si
kam jednou na znak padnou