#0495

Akord
se v pramen
třech tónů
jemně stočí.

Slečna
kávu pije.
A deska gramofonu
třicet třikrát v drážce skočí.

#0494

Jakoby náhle
opadly všechny stromy.
A touha
co v mladých letech tolik bolí
schovala se do trávy.

A vítr ten pichlavý,
ten ji češe vlasy.
Snad už nikdo neuvěří,
že zpívala na jarním keři.
Jak malý slavík, vlahým večerem.

#0493

Nad kopcem přelét pták
tichý jako Smrt.
I křídlem táhle máv
jen okem nedomrk.

#0492

Dvě divizny stojí
uprostřed kvítků modrého lne.
Zlaté dva sloupy,
dva meče vbodené.
Do Soudného dne.

#0491

Hrst ořechů
co ti leží v klíně.
Mozolnatých.
Ruce trhovkyně.

Stejné jsou i dlaně tvoje.
K čemusi co bylo. Dveře dvoje.

#0490

Na chodník spadlo pár kapek
jako když bičík zasviští.
Hejno šedé poposedlo
a znovu klove náměstí.

Jen duha je trochu jiná.
Klenutá do ruda.
Mezi Hradem a pěstí
soudruha Lenina.

#0488

Dnes pokáceli jilm před školou.
Už tam není
ani paní učitelka Horáková
ani ředitel Hauzer.

Zmenšil se
kousek čehosi
co jsem nosil jak znaménko na kůži.

Snad ještě,
aspoň za dobrého počasí,
půjde nahmatat. Malý kousek čehosi.

#0487

Neměj mě tolik rád,
pukne ti srdce až jednou odejdu.

Vidíš ten starý vinohrad?
Taky uschnul, když ho mladý mráz obejmul.

#0486

Víš, když ti říkám,
že tě nemám ráda.
To mi jen křičí cosi
vprostřed těla.

Říká, že neumí se rozhodnout.
Co samo se sebou.
Kým vlastně chtělo by být.
Jestli se tebou nechat rozpustit.