Dnes večer,
má Paní, viděl jsem;
Váš náhrdelník
padat k zemi.
Perly z niti přetrhané
cele Vás zlíbat chtěly.
Do vlasů Vám zaseji
jiskry dalekého moře.
Až do snů tiše připluji
přes Sargasové lože.
Babylon
Je to týden zpátky, co jsem četl v novinách, že papež František promluvil před členy francouzského hnutí Poissons Roses.
"Zajímavé", říkal jsem si. Proč se však hnutí jmenuje tak podivně? Někde na pozadí mého mozku se rozběhl anglicky mluvící překladatel, který "Poissons Roses" přeložil jako Otrávené růže.
Vím, že má František široký záběr a chce oslovit každého. Dovedl bych si představit, že by promluvil i se zahrádkáři v Kersku, ale proč pro boha svatého navštěvuje neúspěšné pěstitele růží?
Zatímco jsem přemýšlel nad názvem společenství, dostal jsem se na konec perexu a začal číst článek. Právě tady mi redaktor v závorce odhalil, že se nejedná o Otrávené růže, ale Růžové rybičky.
"Taky zajímavé", František zřejmě navštívil spolek francouzských katolických homosexuálů a promluvil na něm. Od papeže Františka se to dá očekávat. To byla ve zkratce ona message článku, která mi zůstala v hlavě.
Večer jsem vyprávěl svůj jazykový zážitek dceři, jenž vládne francouzštinou mnohem, mnohem lépe.
Ta mi odkryla další tajemství, ukryté ještě hlouběji pod tajemstvím růžových rybek. "Poissons Roses" jsou růžové rybky, ale výslovnost je dost podobná k "Poissons Rouge" – rybkám zlatým. Slovíčko "rouge" však neznamená zlatý, nýbrž červený.
A pak se má někdo v tom Babylonském zmatení jazyků vyznat…
P.S.
"Poissons roses" je francouzské hnutí levicových křesťanů.
Malý slovníček pojmů:
poison (FR,EN) – jed
poisson (FR) – ryba
rose (EN) – růže
rose (FR) – růžová
rouge (FR) – červená
or (FR) – zlatá
or (EN) – nebo
poisson rouge – červená rybka, která je evidentně zlatá
poisson rose – růžová rybka, která nevypadá jako růže
Svoboda psích dětí
Jak už jsem kdesi psal, máme psa. Od října nebo listopadu. Není to pro můj příběh důležité. Přivezli jsme si tehdy z buchlovských kopců malé štěně pudlíka, barvy smetanové pěny v šálku kapučína. Teď má to psí dítě sedm měsíců a prochází pubertou.
Já jsem Paddyho třetí pán. Pro něj a také pro mě to znamená, že první pán mu dává nažrat, chodí s ním ven a mazlí se s ním. Druhý pán s ním chodí ven, mazlí se s ním a občas mu dává nažrat. Pokud tito dva pánové, u nás paničky, nemohou své povinnosti plnit, přicházím jako třetí pán já.
Šli jsme spolu onehdy na procházku. Paddy přivázaný na vodítku, neboť jak již jsem psal, v té řadě pánů jsem až třetí, spolu s k tomu odpovídající autoritou.
Několikrát jsem našeho psa viděl, jak se raduje, svobodný a bez vodítka. Když, jeden než luskne prsty, je na blízkém kopci a než na něj stačí zaostřit oči, je zase na druhém. Mám-li být upřímný, bralo mě to za srdce. Viděl jsem čistou, téměř destilovanou radost.
Tedy, šli jsme spolu na procházku a já si přál tu radost zase vidět. Zároveň se bál. Paddyho jsem pustil a ihned se začal potit. Než jsem lusknul prsty, byl na jednom kopci. Než jsem na něj zaostřil oči, byl na druhém. Kdesi zapískal kos, Paddy zmizel.
Začal jsem si říkat, jestli jsem potřeboval opravdu zrovna toto. Hledat psa, který mě neposlouchá a vysvětlovat první paničce, druhé paničce i zbývající části rodiny, proč ho už nemáme.
Chvíli jsem chodil mezi kopci a to blbé zvíře volal. Paddy se odkudsi vynořil. Šťastný.
A já si u toho keře říkal, že takhle nějak to má možná Pán Bůh s námi. Bojí se, možná se stejným mrazením v zádech jako my, co s tou naší svobodou zase vyvedeme a jestli se vrátíme. Přesto však potřebuje vidět, že jsme šťastní.
Človečina
Jsme psi hladovějící po lásce.
Jsme kočky toužící po hlazení.
Jiskrami kradených doteků
naše kožichy praskají.
Z tlam nám visí
kusy rozervaných citů.
Strach
Schoulená na lehátku,
labutí peří napadané do sněhu.
Splynutá s nemocniční dekou.
V slze její,
si duše
hraje na schovávanou.
Ruku mi tiskne,
jak ztracená a znovunalezená.
"Že to bude dobrý, pane?"
Proč mám tu být za boha!
Kývnul jsem. A na polštář
labutí duše kane.
Propouštění
…vracím se k události ze srpna 2014.
Stáli jsem na nástupišti a čekali. Opravdu nesnáším loučení. Čekali jsme na autobus, který Ji měl odvést na tak dlouho a tak daleko.
Myslel jsem, že nejsem sentimentální, ale tak před týdnem, když mi definitivně došlo o co vlastně jde, jsem začal najednou víc vzpomínat na to, jak jsem ji viděl poprvé. Byla malá, lehce nafialovělá, měla trochu šišatou hlavu, brečela a dohnala mě k slzám.
Vzpomínal jsem, jak jsem ji vodil do školy a do baletu. Jak jsem na ni trénoval své první rodičovství.
Teď je z ní velká slečna, která toho nejspíš ví víc než táta a která je zcela jistě už teď odvážnější.
Na nástupiště přišla skupinka francouzských lidiček, možná studentů. Nedokázal jsem poznat, kdo se s kým vlastně loučí. Byli čtyři a mohlo jim být tak kolem pětadvaceti. Jeden objímal druhého a vzájemně vytvořili těžko rozpoznatelné klubko dvou mladých pánů a dvou krásných slečen.
Nerozuměl jsem jim. Slova, která jsem slyšel zněla skoro zamilovaně. Dokázal jsem zachytit jen slůvko l`amour, které říkal každý každému.
Znělo to podobně, jako když se cucá turecký med nebo hašlerka.
Najednou začal jeden z nich zpívat. Byla to nějaká árie, která zrychlila čas na nástupišti. Všichni čtyři se smáli. Zpěvák dozpíval a naposledy se rozloučil. Je neuvěřitelné, že i loučení může být veselé.
Autobus přijel. Lidé začali nastupovat a nástupiště se principem spojených nádob vyprazdňovalo. Nakonec jsme s manželkou zůstali sami.
Rozpršelo se. Řidič autobusu na něco čekal a neměl se k odjezdu. Teplota vzduchu zobrazovaná na informační tabuli pomalu klesala a když autobus konečně nastartoval, byla o čtyři stupně nižší.
Vracíme se pomalu domů. Cítím, že se stalo něco velkého – je to moje první propouštění.
Ráno jsme dostali SMS z Paříže. Už před hodinou ale měla přijet do Bordeaux a pořád nepíše…
Předjaří
Branka
Stála pod lesem,
jak liška rezavá.
Plůtek rozpad se,
ztratila smysl života.
Přála si,
by ještě jednou,
prošel jí někdo.
Na jménu nesešlo.
Až jednou,
prolét jí pták.
Princezničce
Táto, nakresli mi traktor.
Sakr, jak jen se to maluje.
Už vím, dám ho do aleje.
Zelené jak čaj.
Na pole nesmím zapomenout.
Pastelku si vezmu zlatou.
Pod strání rybník bude.
Rákosí i s vodníkem.
Obloha modrá s pár mraky.
Zdá se, bude nejlepší.
Pes co štěká taky.
Před domem u dědy.
Princezno moje.
Papír se mi plní.
Ještě nemám dětské draky.
Sad s červenými jablky.
A tak, inu, zdá se.
Že dík té boží kráse.
Na traktor nějak nedošlo.
Takový drobný, dětský úlet.
Zamilovaná
Chtěla bych…
..co vlastně?
Snad, nejspíš,
umět psát básně.
Chtěla bych…
..tak co bys chtěla?
Zachytit kapku
než dopadne.
Nebo, asi,
knížkou na tvém stole být.
Aby list když obrátíš,
pohladils mě po vlasech.
Já, bych ti voněla…
… tiskařskou černí.