Zelené prsty
do dlaně sevřené.
Rychle a nedočkavě
vyráží z ramene.
Jednou však, znavené,
ulehnou na kámen, ruce spojené.
Kaštan spí, dítě milené,
v klíně matky své.
V hlíně schoulené.
Anděl
Hle, malý anděl.
Vlasy barvy slámy
pod věncem z pampelišek.
Na houpačce
bílými mraky obkroužené
a růžovými květy jabloní.
Zlaté rohy v nebi.
Třikrát sláva provolaly.
Když rozhoupala jsi se sama.
Poprvé.
Čekání
Oceánem slz,
červené loďky plují.
I ony přistanou.
Pokus o haiku s akrostychem.
Drahý
Jednou se probudím…
Ale to jsi již četl.
V ramenou malý ti bude,
tvůj dětský svetr.
Chtěl bych, abys princezny
před draky chránil.
Držel slovo
a slabší bránil.
Na stole zůstane
kaňka od barviček.
A na nás zbude to,
co zbývá na rodiče.
Milovaná
Jednou se probudím,
nebude to zítra.
Možná až vlaštovky,
rozepnou svá křídla.
Botky s růžičkou,
dáš za dospělý svět.
Já jsem si jistý.
Hlas bude se mi chvět.
Na stole zůstane
kroužek od hrnku s kávou.
A na nás zbude jen,
modlit se za tebe, s mámou.
Anketa
Kde je Domov podle Vás?
Tam co slyším Pána hlas.
Můžete být přesnější?
A kde miska, vezdejší.
Kde svůj teplý pelech mám,
to je Doma. Povídám.
Námořníci
Námořníkům, kteří dopluli před námi.
A zase stojíš,
před starým prádelníkem.
Po paměti otevíráš šuplíky s kličkou,
utahanou téměř k věčnosti.
Tady v oceánech zbytečností,
které jsi tak pečlivě sbíral,
leží tátovo modrobílé tričko –
plachetnice, na níž jsi objevoval svět.
Dnes, zítra.
Nevypluje.
Nevzpomínám si,
co to bylo za den.
Tehdy jsi prošel kolem zrcadla,
co tisíckrát tě v předsíni vítalo.
A najednou, všimnul sis,
proužků moře i vysrážené soli.
Otištěných v tvářích malých námořníků,
mávajících ze svých plachetnic.
Narcis
Stál tam.
Na kraji záhonu.
Plakal.
Dojetím.
Nad Vesninou
krásou.
Oči
Už plíny jen
a zápach moči.
Pořád stejné
modré oči.
Co nespaly
když teplo moči.
Slzy hnalo
v modré oči…
Večernice
Jsem unavená,
mohu u Vás přespat?
Na poličku u okna
rozložila růžové a oranžové stíny.
Z jejích ramen modrý plášť
se na koberec snesl.
V očích ji
první hvězdy zazářily.