Štítek Vzpomínky

V okně do noci, když záclona se zachvěla, jakoby stín. Synáček vánku proklouznul, zahradou od malin.

postupně si všímámtěch odlesků v soběberu je do rukyjeden po druhémpředstavuji si mořev tom zálivuv tom létěkde jsme byli sami

Občas jsme sedávalina lavičce před školou.Někdy na ni spadnul list. Jako by tě chtěl obejmout. A za chvíli zase další.Objímali jste se znovu a znovu. Dělali jste to přímo před mýma očima.

zvedám z podlahy židlidržím jiza vyřezávané opěradloleží tu od létanebo minulého pondělístavím jina nohytam kam patřímezi stůla postelstudenouod létaa minulého pondělíprázdnoutělo odneslihledám sekeruv jedné ruce židlis vyřezávaným opěradlemve druhé sekeruchtěl bych zapomenoutnebo odpustitsekám dřevo na podpal

Z toho kdysi,zůstala krátká hůl.A křik. Nechci tě.Pocit na patřenepatřičnosti bytí.Ta osobas modrýma očima?Vlastně ji neznám.Ani jeho. Vrací sea nechce o sobě nic říct.

V šuplíku Logaritmické pravítkobylo dosud povytažené;jednička nastavena proti trojce. Když jsem k němu přičichnul, vonělo po tátovi. Aspoň jsem si to tak tehdy myslel.

tudy jsem chodilje to již dávnood té dobyvysoký břehzakryl to místo…… občas tesknímnevím po čem

je to tak dávno,je to tak dávno, co jsi seděla v tomto křesle a dnes tu sedíš znovašaty máš jinéa na záhoně, déšť zkrápí tulipány

Jak mám vyvěsitsmuteční oznámení,když přišla jenobsílka k soudu. Pane J., dostavte sek podání svědectví…… vždyť ani nevím,kdy ho ve mně zabili.

nejduvznáším se bez pohybui voda nic nevážía hluk je tichonemohu dýchattak moc nemohumodrá je červenázalykám se slzamijsou teplé jako mlékokdo vlastně jsemnevím kdo jsem