Zas ten nedojezený kocour
ze své misky upíjí.
Dnes už sotva půlku má
a bílý Měsíc dopíjí.
Zítra už hlady nepřestane
mňoukat bude Pane, Pane.
Co já vím, kdy mu mléka do oblohy,
znovu dolijí.
#0387
V těch černých zvoničkách parních mašin
snad pokaždé sýček zahouká.
Když vlak co přijel odkudsi
dotkne se paty Petrova.
To pak vím, že jsem doma
a slzy mi hrknou do očí.
A černá mašina odkudsi,
kamsi na pivo si odskočí.
#0386
Čtenáři knížek
si vždycky prsty nasliní
a pak jak malé děcko
konejšené teplou lázní
do stránek se ponoří.
Není kolem nic –
než princezny a draci,
úhlopříčky a vzácní ptáci.
A tu, čtenář zvedne náhle hlavu
udiven, že v jakémsi je davu. A jeden jednomu, je tolik podoben.
#0385
Na fotografickou desku
kradeš mi duši.
A potom říkáš – Bože, jak tobě to sluší.
Proč jednou neřekneš – půjdeme s sebou.
#0384
Zamilovánka #1326
V tvém žáru puká skála
a tvůj mráz drobí kámen.
Jako Slunce budíš louky.
Jako Měsíc mi dáváš spát.
A my dva se potkali.
Na tom nejmenším nádraží světa.
#0383
Voda nám syčí pod nohama.
Vzpírá se krokům, jak koně za úsvitu.
Překročit čáru mezi ano a ne.
Korunou vlny stát se v okamžiku.
#0382
Žongluješ se slovy, miláčku.
Kamenná koule pro tebe znamená kámen.
Jednoho dne však dopadne na zem
a tvůj svět promění na sračku.
#0381
Ještě dva, tři kroky
a cesta bude u konce.
V zádveří zůstane z kabátu kupička sněhu.
A prošláplé stopy zmizelé v šeru.
Nastane čas se ptát.
Kolik větví jsem na cestách zlomil.
A kolik zlomených
svou vinou nedolomil.
Nastane čas se ptát.
#0380
Šel jsem domů a ptáci křičeli,
křičeli ptáci je Jaro.
Šel jsem domů a křičel jsem,
křičel jsem na ptáky je Zima.
A ptáci křičeli
jak Zima jim kroutila krky.
Šel jsem z domu
i sbíral kroucené krky.
Byla mi Zima k tomu.
#0379
Tiše prší
a vítr nosí ti vlasy
jaká byla bys asi
bosá?