Sněhurka
Pohladil jsem ji.
Jemně.
Něžnou a hebkou. Snad, jako bílý plyš.
Jen krátce zastudila,
že se nestydíš.
Rozpustila se
před malou chvilkou
byla. Rozpustilá.
#0671
Láska, hmm …
to je rozhodnutí.
Když jeden zasyčel by –
Co sakra, co mi do ní.
Tlustá je. A natrápila se mě dost.
Pak s úctou řekne:
Lásku dal jsem ti.
Ať trvá až na věčnost.
#0670
Je smutno těm malým nádražím,
když jeden či dva vlaky skrz ně přejedou.
A pak vrabčáci zas na okapy se posadí
a vítr na honěnou zas hraje s ozvěnou.
#0669
A tak, zdá se mi,
jak každý tón má svou barvu,
svůj tvar i ozvěnu má svou.
A jak z jednotlivých tónů skládají se
takty a refrény a sloky
jako řeky pojící se jedna v druhou,
tak je to i s hláskami, jenž mají svoji ostrost či oblost,
vůni a chuť, která potom slova tvoří a věty
z nichž teprve utvořen je Člověk.
#0668
V ranním vánku
květy jabloní
jemně zavoní.
Jemně opadnou.
#0667
43
Moc mi po něm nezůstalo.
Jen dva listy papíru
a ty se v zimě rozmočily.
Měla jsem ho ráda jako tebe.
#0666
Amuse guele
Každý pátek,
přesně v osm třicet,
rozžíhaje svíci,
usedám k prostřenému stolu.
Po levé straně, straně mého srdce, jsou
talířek na pečivo,
malá vidlička na předkrm,
vidlička na hlavní chod.
Přímo přede mnou a směrem ke mně leží
dezertní lžička,
moučníková lžička,
talíř jemné barvy slonové kosti a ubrousek z egyptské bavlny.
Po pravé straně je přiložen
stříbrný nůž po matce mé matky na hlavní chod,
polévková lžíce
a nůž na předkrm.
Přibližně pět minut tiše sedím
a poté k doušku Pinot Gris
přikousnu jediné sousto Amuse guele.
Toť vše.
#0665
Ó Adonai,
když jsem se dotýkal
bílých kvádrů v Jeruzalémě
co jsem si to přál?
#0664
tráva šustí
smutná jinovatkou
co v noci padla
místo bolesti
lidem do očí
#0663
Z věže kostela
půlnoc padá.
A pár vloček sněhu
na skývu chleba.
A na anděla
kol dokola.