můj stín klopýtá
já však ne
nuž podepřu ho
jak přou se
na smrt přátelé

rozevíráš se
brána do pekla
snad do ráje

lasciate ogne speranza
voi ch’entrate

vcházej tudy
vycházej tudy

má něžná Abyss
po okraj jsi naplněna vínem

nasloucháme řeči moře
slova slova slova
mlčet v synchronicitě

Kéž bych tě nepoznal
ten jas světla
který nosíš v sobě
tu chladivou vůni vody
kéž bych tenkrát šel
prostě jinudy.

Vidím to.

Vítr láme stromy,
moře zaplavuje zemi
loď unášená vodou a větrem
se potápí.

Píšu báseň.

řeklo by se
     trocha krve
   ale čí
 a za jakým účelem

někdy je 
       i jedna kapka příliš

       jemný stisk zubů
 v dolním rtu

když padne nebe
na ježčí noční kůži
všechno zahojené se znovu otevře
to je ten důvod
(po kterém jsi se ptal)
důvod hvězd

ostatně
dobře jsme posloužili
pro vývoj umělých inteligencí
a teď,
když nás není třeba,
zavřou nás do vitrín
homo stultus
přiotrávené vlastním dechem
nabodené na entomologické špendlíky

pěkně vybarvená samička
s červeno modrým lemem
vzácný kousek v naší sbírce

a nyní, prosím, popojděme dál