když jsme byli dětmi
rozuměli jsme všemu

když už bych mohl něco říct
dojdou všechna slova

všechno důležité se děje samo
– nač tedy přidávat z vlastního –

Lomec II

bosou nohou jsem
přišláp pampelišku
čmelák ulít
*
chaloupku pro skřítky
rozfoukal vítr
*
déšt –
klepe mi na rameno
*
ptáci zmlknou,
když začne zvonit
velký zvon
*
už od čtvrté ráno
jen pro mě
necháváš ptáčky zpívat
jen pro mě
*
dává se do mě zima
samota ranní meditace
*
mezi listím stromů
zelená věž kostela –
Lomec
*
jako bych otevřel
misku nebo knihu
vyjídám tě do morku kosti
nebráníš se vysrknutí
plnými ústy

Poduška C. G. Junga

Představ si dům
a představ si zahradu kolem.
Je tam ovocný sad.
Představ si jabloň.
Je úplně vzadu.
Je to Reneta.
Představ si Renetu.
A představ si ženu.
Ženu se štíhlými prsty.
Cosi ti podává.
Je to jablko?
Váháš. Umíš ještě váhat?
Chvíli váhej a to jablko si vezmi.
Představ si vůni toho jablka.
Šťávu vytékající ze tvých úst.
Představ si hlas
a bouři si představ.
Představ si hlas v té bouři
a anděly s plamennými meči.

Představ si dům.
A letní vánek.
Představ si stůl,
je podvečer.
Odkudsi voní mouka a jablka
a žena svými štíhlými prsty
nese štrúdl na stůl.