pamatuji si
jak to pozdní jaro
jak mi děda dělal mlýnek
zelená louka plná pampelišek
potok ji půlící
tam dvě kozy
tady my dva
#4264
osika
tmavé a světlé body
třepetavý pohyb listů
přetrvávající neklid
#4263
Říkala jsi, když jsi vcházela: „Už jsem tady.“
A já ti věřil.
Neboť listí padalo nalevo od stromu
a vrány, bílé jako ranní slunce,
měly kolem krku červenou nit.
#4262
blanokřídlí
vodovkami přichyceni na čtvrtku kartonu
stále půvabní
i sto let po smrti
#4261
říkali jsme si
že nemůžeme dýchat pod vodou
že nemáme křídla jako ptáci
že modré světlo LED se nedá vyrobit
že nikdy a zvlášť po té bombě
že nebudeme stejní
že naše srdce přece
bronzové zvony v hrudích
překrásné tóny nazlátlé slitiny dvou kovů
#4260
tvůj obraz na bezpečnostní obrazovce
vzdaluješ se
po pasové kontrole
mizíš v chodbě za rohem
luminofor ještě chvíli
ponechá tvůj obraz
ještě příliš hmatatelný
#4259
ten oheň je pryč
když se jedna ruka dotkne druhé
přeběhne po tváři nepatrný údiv
šedý otisk stínu na zácloně
obrácený list rozečtené knihy
sklenice opatrně zazvoní o láhev Pinotu
#4258
když na chvíli rozostříš oči
(to znamená — díváš se za onu věc)
zdá se ti,
že jsi nalezl zmizelý předobraz světa
podobu takovou,
jaká by byla,
kdybychom se nenarodili
#4257
střemchy podél cesty
vedou tě vzhůru –
tady bych chtěl zůstat
řekneš nakonec
když se zastavíš
jsi velký bílý měsíc
osvětlující holinu
#4256
bez vnějšího přičinění
se to tak prostě děje
chladem a tmou prorůstající
šedobílá mycélia
a vedle toho my
s řeznickým nožem v napřažené ruce
rozrážející pootevřené dveře tam tím směrem