někdy je touha větší
než může být skutečnost
pak to bolí
naše cesta do Assisi skončila dřív
než mohla začít
někdy je touha větší
než může být skutečnost
pak to bolí
naše cesta do Assisi skončila dřív
než mohla začít
můj milý, byli jsme spolu chvíli
když naše rty — dva ptáčci — se políbili
dnes večer však znovu usínám sama
bílý kouř nad válečným polem
ty ležíš v dálce a cesta dokonána
Můj drahý šel už dávno spát
já však musím načesat
ještě stříbrných hvězd pár do sukní
Aby až zas se vydá v dál
jenom na mě myslíval
Tak tmavá jsi naše noci poslední
Není snad proplout
a nezčeřit hladinu
něco jako osvícení?
jen lehce
pootočit
zub času
změnit tok řeči zpět do úst
být hned od začátku moudrý
a pokorný
Začátek, prostředek a konec
Začátek
je poledne
bzučení much nad hnojem
jako by už bylo parné léto
a přece
všechno teprve začíná
Prostředek
Hrnec, měchačky a naběračka si povídají.
Je to veselá společnost.
A teď, bum.
Všichni smíchem popadali na zem.
Kocourovi spadnul hrnec na ocas, jaj.
Leknul se a proběhl ohništěm,
zapálil barák.
Koneckonců, co je divného na tom,
že si kuchyňské náčiní občas povídá.
Konec
Na konci té povídky od Ivana Rastislava Střežovského se zjevuje,
že ten největší hajzl vesnice se směje nejvíc.
Je to dobrá povídka. Ten konec je jak ze života.
sám si tvořím svůj svět
nevyznám se v něm
mám chtít po jiných
aby mě v něm vedli
slavnostní pětiverší
slavnostní pětiverší
slavnostní pětiverší
slavnostní pětiverší
slavnostní pětiverší
obloha byla modrá
nezvykle modrá na tuto hodinu
ale nešť
teplý pivo od Urbanů to všechno srovnalo
už letí
už se snáší
níž a níž
do vlasů
sedají
cupují látku na kalhotách
trhají kůži
drápky zaťaté do masa
múzy
ty mrchy
už zase hnízdí