Pomalu končí zima
co ani nebyla
bílá a rudá
od slunce
a krve
lišek
.
#0394
To Něco maličké je.
A sedí mi kdesi za ušima.
Šeptá a slyšet není,
že nestihnu cosi,
než lehne bílá zima.
Však teprv je jaro
a ptáci co plnili náš dvůr,
přilétli sotva včera
a víc jich není
než větší půl.
#0393
O zmatení slov
Jsme stejní
Jsme-li všichni jen nádobami,
tyglíky stejných roztavených citů,
proč milenec blouznívá
a po Jediné touží za úsvitu.
°°°
Slova jsou stejná
Nůž již není zván nožem.
A lože je důsledkem spočinutí.
Ta slova proto stejná jsou
a mladík pro Lásku ložem, lehce vydá se k Smrti.
#0392
Zebou, ach studí
ty lístky sakur
jež lednový vítr
věje k nám na dvůr.
Zebou, zebou až do úmoru.
#0391
Čtyři židle u stolu,
jedna z nich je prázdná.
Čtyři židle u stolu,
dvě z nich jsou prázdné.
Čtyři židle u stolu,
tři z nich jsou prázdné.
Jeden prázdný pohled,
na tři prázdné židle.
#0390
Možná, že čekal jsi dlouho,
ale ani lístek jsi mi nenapsal.
Jen na tvém místě u stolu
pár drobků chleba.
A otisk vůně kolínské,
co pomalu si pod tapety lehá.
#0389
Labutě táhnou,
labutě táhnou k jihu.
A já tu stojím a čekám,
jestli neopatrně
neusednou vedle mne.
Abych jim zlatou oprátku na krk dal.
Do snů jak do smrtí
se s nimi v pouť vydal.
Labutě usedly,
labutě usedly vedle mne.
#0388
Zas ten nedojezený kocour
ze své misky upíjí.
Dnes už sotva půlku má
a bílý Měsíc dopíjí.
Zítra už hlady nepřestane
mňoukat bude Pane, Pane.
Co já vím, kdy mu mléka do oblohy,
znovu dolijí.
#0387
V těch černých zvoničkách parních mašin
snad pokaždé sýček zahouká.
Když vlak co přijel odkudsi
dotkne se paty Petrova.
To pak vím, že jsem doma
a slzy mi hrknou do očí.
A černá mašina odkudsi,
kamsi na pivo si odskočí.
#0386
Čtenáři knížek
si vždycky prsty nasliní
a pak jak malé děcko
konejšené teplou lázní
do stránek se ponoří.
Není kolem nic –
než princezny a draci,
úhlopříčky a vzácní ptáci.
A tu, čtenář zvedne náhle hlavu
udiven, že v jakémsi je davu. A jeden jednomu, je tolik podoben.