Obejmu tě silou
svýma rukama tě obejmu.
Až na samou hranici
kdy praská kamení.
Chci ti říct, …
Zapomněl jsem to.
Chytá mě křeč v rameni.
Tak snad příště.
#0404
Široké schodiště
bílé jak hýždě tvoje
vyvolá zajisté
světové nepokoje.
Jak ty tvoje.
#0403
Dva potoky horami skáčou.
Dvě říčky jak laně pádí po úbočí.
V širokém údolí spolu si v jedno lehnou.
V krajině moře šedé vlny stáčí.
#0402
Všechny je dobře znám,
ty kdo četli moje básně.
Spočtu je na prstech rukou.
Myslím, že krásně.
Jen já. A to je vše.
Miluji ty verše nadevše.
#0401
Pak bude noc
všem co černá zdá se.
Zbude jen ticho.
Loďka v rákosu
jemně kolíbá se.
Snad odveze mě
k pravému tomu břehu.
Za trošku lásky
již bezděčně
přidal jsem jednou do úsměvu.
#0400
Jak je to prosté,
vybírat slova z hutné prsti.
Ta s malou vadou za hlavu házet.
Jak staré kosti.
Však když uprostřed stojím šedých skal
a v kamení hrabu sám a sám.
Za myšlenku, za cit, bych svoji duši dal.
Nebo aspoň bych jej v dlaních jak ptáčka něžně kolíbal.
#0399
V kapličce svaté Markéty
na stropě třpytí se viněty.
Nad námi černé je nebe
krásná jsi až to zebe.
#0398
Valentýn byl ve středu
Snad chytím
poslední šalinu,
abych ti nějakou rostlinu
dal
na Valentýna.
Je pátek a svítá.
To je hlína.
Zmrzlá kytka z kapsy zírá
do Večnosti. Tobě pro radost.
#0397
Radlice sněžných pluhů
chtěly dnes vykrojit duhu.
Vyšla jim zas jen černá.
K zemi sníh padá.
K tobě na kolena.
#0396
Na strom kdosi ptáčka přibil
a tužkou pod něj načmáral –
"Často jsem mohl i nemohl jsem.
Však doletět chtěl jsem kousek dál."
Smích pod lipami ještě hoří
a já se trochu nezasmál.