Slyším ticho.
Jaké ticho máš na mysli?
Ticho co tichem jest
dřív než se rozmyslí,
že bude myšlenkou?
Nebo ticho to ticho před bouří,
které nad hlavou vranám zakrouží
a potom dosedne na zkrvavenou zem?
Tohle ticho o kterém říkáš si –
Raději čert si ho zase vem?
Otevírám okna,
vítám ptáky.
Chtěl bych taky
létat.
Jsme nazí
vysvlečeni na kost.
A jako hosté v předpokoji
dole v zemi
čekáme na Věčnost.
Nad horou je mínus patnáct,
sněží.
Sem však stěží
světlo dopadne.
Zahlédl jsem ten okamžik
kdy noc beze dna
měnila se v den.
Tehdy andělé přestali zpívat.
Ve čtvercích oken
Ráno češe si vlasy.
Má zarudlé oči,
pláče asi.
Chtělo by pohladit.
Co mi zbylo?
Pět vzpomínek.
Které lámou se jak staré listí.
Občas se na dlaň usadí.
A potom znejistí.
Jestli vůbec kdy se staly.
Cestičky nad Čertovou roklí
proplétají se.
Prsty milenců.
Ona ve mně. A já v ní.
Milenci na věky.
Zahnat tmu jsem chtěl,
však náhle bojím se více.
Že z tichého vosku svíce
shoří. Do němoty.
Vítr již dočesal
a listů pramálo,
vzpomínek na léto,
na větvích zůstalo.
Málo.