Na kostkovaném ubruse
budík
tiká.
Vymyká se tichu.
Jak bochník chleba voní,
vzdychá.
#0432
"Dnes nikam nepospíchám", řekl.
"Je sobota."
Seděli jsme na lavičce vedle sebe.
Já a můj stín.
A bylo nám dobře.
#0431
Pokaňkalo jsi mi dům.
Mé zlaté, mé nejmilejší.
Až do večera ho budu mýt.
Ale Slunce to jinak neumí.
Nezlobím se.
#0430
S vlasy do copu
věnec kolem hlavy,
běžela bez dechu,
aby pravila mi.
Že Měsíc plavý,
že zapadne brzy
mezi dolinami.
#0429
Ach Bože,
už je to tu zase.
Sukně
podkasané v pase.
A dívčí lýtka
jak věže.
Deroucí se
zrovna do oblak.
Ach Bože,
už je jaro zase.
#0428
Cítíš to?
To plnotučné Jaro.
Jaro plných tvarů
a mléka
a medu
i natěšených včel?
Vždyť kámen by se chvěl
z těch hlasů.
V úžasu by se chvěl.
Až ke zlatému Podzimu.
#0427
Když bylo několik dní ošklivo
Ranní Slunce
proplétá se,
zlatá nit na oušku.
Je to už napořád
nebo zas na zkoušku?
#0426
Chci ti ukázat
to co to je
a ne to co to není.
Však to neobejde se
bez zranění.
V krajině srdeční.
Jen o to přece šlo –
o zakázané uvolnění.
#0425
Přichází den. Tiše,
kočka v bílém kožíšku.
A paprsky slunce
zlatě ti píšou kruhy po bříšku.
Myslím, že za pár chvil
by se každý utopil.
V rybníku slunce
co ráno přelévá se, víno v kalíšku.
#0424
Dokázal bych ti popsat každý kámen té Zdi.
I jeho chlad.
I jeho vůni.
I slova co se do něj šeptala.
Neumím ti popsat, co mi zpíval,
když se moje hlava v jeho stínu schovala.