Co je to za dívku,
že moje srdce hoří.
I růže bílá jako sníh
se její kráse koří.
Noc umírá,
abych mohl snít.
A den zůstal chvíli spát
nechce smutek zřít.
Buď oblázkem mým
a já budu řeka tvá.
Co bez přestání
tvé nohy objímá.
Obtékat tě budu na všechny věčné časy
a ty zas mě česat budeš, mé šedivé vlasy. Ó, lásko má.
….
Čas od času se mi to vrací – Romeo a Julie (Zeffirelli 1968)
Stála osamělá
na kraji kukuřičného pole.
Tak osamělá
jak jen může kukuřice být.
Vánek v údolí.
Květy klekají na zem.
Sama spoušť všude.
Mám barevný sny.
O králích a námořnících.
Asi jsem pořád ještě kluk.
Trochu snící.
Taky o tobě se mi zdá.
Že milujem se, kde se dá.
V sadu.
Na křídle letadla.
Potom se probudím.
Do dalšího rána.
Se šourkem tíhou světa k zemi vytahaným.
Odraný. Do pradávna.
Dneska ráno na trávníčku,
pěnkavák honil pěnkavičku.
Možná hráli na honičku.
Když jí babu dal
letěl zase o dům dál.
Je to málo,
že v hvězdném prachu,
zanechám jen jednu stopu
v zástupu
těch, co došli tisíc cest?
(Jaro)
Kolik je potřeba tub
sněhově bílé,
japonské i anglické zelené.
Hnědé okrové jako kurkuma
i jako bronz; šmrncnuté trošku do červena.
Akvamarínové
a tuarégské modři.
A růžově průsvitné
jako malá ouška králíčků.
A přesto se to vždycky vydaří.
Jarní haiku
Fů, vrků, vrků
Brrrr, brrrr, zzz, mňau, tká, tká,
olí, olí, zzz, tká
Ani tomu Slunku
nechce se dnes vstávat
v obvyklý čas.
Návštěva
Šel jsem na návštěvu,
kousek. Ke hřbitovu.
Je to tam pěkně vedený.
Urny srovnaný. Dokulata.
Rakve v řádce.
Mrkve na zahrádce.
A ticha k přemýšlení
až do věčnosti.
Myslím, bude se mi tam líbit.
To moh bych nejspíš
z fleku, hnedka, slíbit.
Koupím si tam parcelu.
Celou ves tím naseru.