Dávám spočinout nohám,
sedám k horskému potůčku.
Voda z něj běží do údolí,
vítr tu letí do hor.
Už beru do ruky poutnickou hůl —
má cesta se vine za obzor.
#4096
Ó bohové, prý sluší se
ctít vždy stáří, šedý vous.
Tak poraďte: co dělat mám?
Smíchu plnou mošnu
já, Alkáiós, bych raději
se ve svůj jazyk kous’.
#4095
Ale my dva jsme se nikdy nepotkali, Tyjiná
Ty, hlavu v oblacích, konečky prstů
dotýkala ses jednotlivých stropů nebe
Já, ruce od hlíny,
v hrubých dlaních popel, hledal jsem, prosíval, nenacházel
Ty, palci nohou jsi
bílou vodu čeřila za oba
Já, nepotkali jsme se, Tyjiná
I když jsme každému tvrdili, že je to určitě jinak
#4094
Náhle se změní rytmus
Jít
Spát
Jíst
Na konci cesty cesta
Úleva
Že právě tak to stačí
#4093
někdy je touha větší
než může být skutečnost
pak to bolí
naše cesta do Assisi skončila dřív
než mohla začít
#4092
můj milý, byli jsme spolu chvíli
když naše rty — dva ptáčci — se políbili
dnes večer však znovu usínám sama
bílý kouř nad válečným polem
ty ležíš v dálce a cesta dokonána
#4091
Můj drahý šel už dávno spát
já však musím načesat
ještě stříbrných hvězd pár do sukní
Aby až zas se vydá v dál
jenom na mě myslíval
Tak tmavá jsi… naše noci poslední
#4090
Není snad proplout
a nezčeřit hladinu
něco jako osvícení?
#4089
jen lehce
pootočit
zub času
změnit tok řeči zpět do úst
být hned od začátku moudrý
a pokorný
#4088
Začátek, prostředek a konec
Začátek
je poledne
bzučení much nad hnojem
jako by už bylo parné léto
a přece
všechno teprve začíná
Prostředek
Hrnec, měchačky a naběračka si povídají.
Je to veselá společnost.
A teď, bum.
Všichni smíchem popadali na zem.
Kocourovi spadnul hrnec na ocas, jaj.
Leknul se a proběhl ohništěm,
zapálil barák.
Koneckonců, co je divného na tom,
že si kuchyňské náčiní občas povídá.
Konec
Na konci té povídky od Ivana Rastislava Střežovského se zjevuje,
že ten největší hajzl vesnice se směje nejvíc.
Je to dobrá povídka. Ten konec je jak ze života.