Štítek Vzdušné zámky

Dálné ostrovy jako ostrov moře se dotýká moře ostrovatak se moře moře dotýká ostrova ostrova jsou jak jsou v příměří příměří

Holku s copem vázaným,potkal jsem ve městě,neusmála se pro mě.Usmála se pro jiného.Ta nevěrnice, nevěrná.

V rozmývaném uhlutopí sestříbrná opice. Nad ní Jižní kříž, nad ní Severní kříž.Bubliny míří vzhůru. Na palmách s kokosemna palmě s jedním banánem.Hraje na cimbál.

Jdete právě včas,řekl mi převozník.Tramvaj, která přijíždí,jede opravdu kolem Ústředního hřbitova. /Čekání na pětku/

Ozvěna Jen si křič.Křič si,křič. Uslyší tě              jen tvá ústa. Zopakují vše. Pomažou hlínou pravdy.

Dešťové kapkystékají z jednoho rohu okna k druhému.Je možné, že si toho nikdo nevšimnul?Nakláníme se. Má loď, kotvící na palouku uprostřed lesa, nese jméno Titanik.

Je brzo ráno.Po nebeské klenbě plují velryby a platýzi.Tak jako vždycky. Mají narůžovělou barvu.|Tak jako vždycky. Taková růžováse jinde nevidí…

Na stříbrných háčcích,hned pod stropem,je zavěšena stříbrná vzducholoď. Pomalu usínám.Když stříbrný stín se mihne kolem.

Na převrácený kočárek v průjezdě,dopadlo odpolední světlo.Teď to vidím. Není zde průjezda není zde město.Na suť kolem,dopadá tichý déšť,který se nepokoušípřehlušit oblaka,ve kterých se skrývá tolik oceli. Tedy ještě jednou.V kaluži bláta,tam kde býval průjezd,leží kočárek a kdesi v dálce…

V cípu mlhyzvoní mlžný zvon.Konec se zdá blízko.Běloba vodních par mate směr.Stojím v konci počátku,zvon vyjadřuje naději.