Štítek Vzdušné zámky

hledal jsem,ve kterém snu bydlíš byla jsi nakonec v tom, který nezačal chystalo se v něm na déšť, lidé chodili s paraplíčky z rýže a klaněli se

Představ si žlutoujako káčátkaa bílou jako mrakna letní obloze.Červenou taky,střapce čabraky,ležíci na cikánském voze. Teď je stisknu v hrsti.Snad držím polní kvítí.Snad slunko zase vyjde.Snad se trochu usměješ.

Vzpomínám si,bral jsem do ruky dózys motivy japonských krajineka peříčka jsi měla sotva včerejší.To bylo před cupitáním myší.Před vozením se na ocásku.Dnes hrstička lesních jahodrozutekla se mi všude.Máš oči umazané od nich,voníš tesknobolně.Je podvečer.Rolníci na dózách se vracejí domů.

Hledal jsem v atlasech hvězd,abych tě tam našel.Tvoje jméno v nichzní obzvlášť zvonivě. Písek v hodináchse na krbové římse dosype. Panáček poskočí.Vím, dávný hvězdář,ten tě jistě znal.

Ve svých snech,viděl jsem zvířata se šupinamii zvířata s křídly a mnoha očima.Zvířata s provázky místo nohou,zvířata, která kulhala od narození.Všechna šla tím směrem.Tím směrem šla se mnouaž na samý konec, tam,kde jsme se potkali.

Medituji.V okamžiku, kdy zřím svůj obraz na vodní hladiněsám sobě zmizím.Je to prosté.

ptáci přilétnou a zase odlétnoujako vzpomínky  nacházím hnízda sbírám křehká vejceabych nezapomněl

louče v rukou   procházíme městem     poslední z nás má dvojitou lucernu       vyslovuje slova z oken domů se vykloní ženy  zvou nás    když zazní lodní zvon       odkládáme masky nyní je již…

Když obrátíš se,  zašumí les. V koruně tvého stromu  sedím já. Pomalu pohnu se  tam a zpět. Jsem nazývána –  samodivá.

Led přes řeku,  včera se nedalo přejít. Na druhé straně  ty skály až k obloze. Zdají se na dosah.  Rozpažím a jednu po druhé obejmu. Vločky sněhu padají do očí.