Pastýřka a Kominíček

jen jsem se díval
jak běhají po střechách
točí se v kruzích
vyskakují a smějí se
pozoroval jsem je chvíli
než leknou se vlastní odvahy
vrátí se
na horní polici
do zašedlé lahve od okurek

dům

když se zaplatí dopředu
pak se platí míň

nájemník na chodbě
křik nepochopení
ozvěna klouzající se na klandru
hádka na schodech
úplně mrtvého domu

stavíš na koso
všechno co bylo
zítřek se zdá nedosažitelný
těžiště se dostává
mimo podstatu obou

město X

je den
možná noc
a kdesi na sídlišti
nebo jinde
v telefonní budce
ona a on
se začerněnými jmény
s vyhrnutou sukní

u ohně

a mužové,
mužové, nejstarší muži tam
vstanou
a svými holemi rozhánějí vítr

kincugi

sbírám tě z podlahy
jeden tisíc kusů
tebe Nerozbytnou
tlak totiž překročil kritickou mez
vesmír se teď hroutí do singularity
oknem z otevřených plic
uniká do nově otevřeného prostoru poslední vzduch