By si Velikej Džízas
nevybral za kámoše
ňákýho nýmanda, no ny?

Zdálo se mi,
že jsme se našli.

Dvě studny na poušti.
Jak je to možné? To netuším.

považoval jsem
ony předměty plovoucí na hladině
za pozůstatky pradávné básně
za ozvěnu jejího srdce

byly to trsy žabince
ale i tak
byly to úryvky Pramáti básně

Když vstávám
Veliké Srdce je už vzhůru.
Čeká.
Aby mi oblíznulo obličej.
S odkrytým břichem čeká.
Na ranní misku žrádla.

Páchat dobro!
Budiž to heslo dnešního dne.

dračí útok

rychlý úder
do třináctého páru žeber
to je poezie

Když už nezbývá nic z toho,
můžu ještě řvát.

Že toho budu litovat?
Možná, ale to je jiná věc.

Teprve, když se některé myšlenky zaznamenají
(pomocí uzlíků, mušlí, různých druhů slimáků, kamínků a podobně),
stávají se směšnými.
Do té doby by se daly do kamene tesat.

Užitím slova, slovo rozmělníš.
K večeru, jako písek,
bude ti skřípat mezi zuby.
Pak pochopíš.