Drahý můj jmenovče,
přináším Ti dárek.

Je zabalený v hnědém balicím papíře a ovázaný kusem roztřepeného provázku.
Musí to tak být.
Měl dlouhou cestu a hedvábný papír by se potrhal.
Zdá se, že je trochu zaprášený – jehličím a hlínou.
A když si k němu přičichnu, voní tabákem a whisky.
Zespoda je trochu, ale opravdu jen trošku umazaný.
Umazaný od smíchu dětí a stovek porcí dětských kaší.

Je v malé krabičce z jedlového dřeva.
Je to zvláštní krabička.
Má barvu oblohy a mraků a přesto není natřená barvou.
Když k ní přiložím ucho,
slyším nějaké hlasy. Nejspíš hlasy tvých přátel.

Opatrně ji otevřu,
kdyby tam bylo něco křehkého,
třeba sny,
tak abych je nerozbil.

Na dně krabičky leží lístek zažloutlého papíru.
Prastaré písmo na něm se nedá skoro přečíst,
jako by leželo v mlze nebo až za šuměním vodopádů.

Prastaré a přitom povědomé,
myslíš, že by tam mohlo být
napsáno toto ?

Ráno, tak jako každý všední den, jsem šel na tramvaj.

Tak jako skoro každý všední den mi moje tramvaj ujela. Čekal jsem proto na další a měl dost času k rannímu přemýšlení. Dnes ráno bylo větrno a listí na tramvajové zastávce se jak malé děti honilo z jedné strany refýže na druhou. Vířilo v chaotickém tanci a přitom sledovalo proud neviditelného studeného vzduchu vanoucího kolem mě. Najednou se jeden list odpoutal od ostatních a skoro jako raketa vystřelil k poblíž stojící, svítící lampě. Dostal se ale z hlavního proudu a padal dolů.

Padal dolů, zdálo se mi, nekonečně pomalu a já si najednou vzpomněl na Žalm první.

http://www.biblenet.cz/app/b/Ps/chapter/1#v3