Koláčky

Do černé prsti
starý javor
zlaté koláčky skládá.

Drze, loupežník vítr,
po hrstech ukrádá.

Zpěvavá Mai

Poslední ostružinu
vítr z keře sbírá.

Ptáci na jih odletěli.

Jen dívenka Mai
studánce zpívá.

Filigránky

Drobné drátky splétám.
Nemotorné prsty
stříbrná slunka krouží.

Dva paprsky dotkly se.  
Na nebi jak zázrakem
další hvězda září.

Tkám galaxie z pout,
doteků a něhy.
Nedýchám. Láskou se chvěji.

Však toužil jsem příliš
a záchvěv víček mých
myriády světů rozmetal.

Z oblohy hvězd plné
jen pár záblesků zbývá.
Kde slunce dříve bylo

stříbrná slza dohořívá.

Freude? Freude!

Topený vzduchemchycený na háčku.

Z dálky slyším,
že říkáš mi hlupáčku.

Marně se mrskám
háček patro mi trhá.

To není možný
jsi taková mrcha.

Slíbili jsme si
v dobrým i ve zlým.

Půjdeme spolu
obutý s bosým.

Zbrocený potem
pak ráno vstávám.

Dvě snítky pelyňku
na polštář dávám.

Lano

Jednou zvedneš hlavu
a podíváš se do slunce.

Přivřeš oči
snad se i usměješ.

Na okamžik uvidíš
kousek cesty.

Možná jen
pro dva další kroky.

Možná dohlédneš
až na její konec.

Na konec lana
které tě vedlo.

Na přítele zakovaného
v železném kruhu.

Kruhu bez začátku
bez konce.

Nehybného
neměnného.

V tu chvíli
budeš vědět.

Že všechno

dobře dopadne.

Kapku víry mít

Přes náměstí
spěchám.

Z kašny
trošku víry.

Nabrat
do dlaní.

Než donesu ji
k ústům.

Mezi prsty
proteče.

A vsákne se –
rovnou do gatí.

Jít

Vráskami dlaně plněné
srostlá těla
sny spletené.

Nehezcí.
Shrbení.
Milovaní.
Milující.

Tisíce vyznání.
Lány chtění.
Řeky ublížení.

Potoky odpuštění.

Unavení,
zaprášení.
Jsou.

Ke hvězdám jdou.

Podzim

Zlatou čelenku, můj miláčku,
buky vetkly ti do vlasů.

V tichém lese potok zpíval
s námi v dvojhlasu.

Konec léta

Dva listy javoru
vítr ze severu
do pavilonu vál.

Ve zlaté zbroji jezdec
koně své k horám hnal.