Jsem sytý vůně lesa.
Ohluchl jsem šumem zeleného listí.
Dost již, pro Lásku Boží!
Má tajná přání plněna jsou po tisící.
Však jedno přece, přání jedno zbývá.
Potokem být, co v něm léto zpívá.
Vyjímečný
od mládí jsem věřil,
že jsem vyjímečný
dnes při východu slunce
bylo mi odpovězeno
jsem
jsem součástí Příběhu
Konec prázdnin
Jen dvě možná tři drobné jiskry a bude konec.
Uhlíkem z táboráku nakreslit dlouhou čáru a podtrhnout výsledek.
Horké kameny z ohně ještě chvíli podrží teplo prázdnin a potom zůstanou snad už jen ruce a nohy toužící po zahřátí.
Neslavný je to konec léta.
Snad na milost jej vzít, až září spolu s říjnem obléknou si stejnokroje bláznů a v čepicích javorového listí, čmárat začnou po ohradách – jsme zde a přicházíme i s babím létem.
Srdce z kamene
Nemyslím si, že bychom měli srdce z kamene.
Vždyť přece, když nastane jara čas, všichni, jako jeden muž či jako jedna žena, začneme psát o petrklíčích právě ze země vylezlých. Hromadně milovat se začínáme se sasankami a sítě sociální zahltí káčátka, koťátka i další drobotina, právě vylíhlá a slepá.
A když přikvačí podzim. Sluncem stále ještě pozlaceni, zežloutlé listí, jak hladové kozy hledáme a cpeme do kytic. Kaštany, hnědé i ty bílé nenarozené, sbíráme rukama malých děcek a tvoříme z nich roztodivné domečky a kravičky, abychom domů urvali aspoň malý kousek podzimu a vzpomínky.
Cožpak bez zájmu, jak stenotypisté, posloucháme, kdo a kdy umřel a při kouři z cigaret vyplňujeme Úmrtní listy? Ne.
Když narodí se děťátko. To růžové nic, jež jenom křičí, spí a občas zapáchá. Kolika ňuňání, šišlání a pacipaci ninini je slyšet podvečerem z otevřených oken dětských pokojíčků. Ne, nemáme srdce z kamene.
Možná však; možná – srdce z tvarohu. Churavá a bílá. Ale říkám Vám na vší svou čest. Kamenná nejsou.
Kontryhel
Nikdo mu neřekl,
že duha se jak démant štípá.
Tak v trávě stojí
a kapku rosy jenom v dlaních svírá.
1. Královská 19
Hledal Ho v bouři a nebyl tam.
Hledal Ho v moři a nebyl tam.
Hledal Ho v hoři a zahalil si tvář.
Podzimní
Sukně se zas prodlužují
jak stíny Čajů o páté
a Léto stříhá kopretiny
na louce mlhou zaváté.
Hle, podél cest již jeřabiny,
srnky skryté ve mlází
a krokem tanga Podzim divý
v sály lesů přichází.
Pro J.S.
Mám duši černou,
že nedohlédnu na dno.
A duši bílou
jak hedvábný sníh.
Taky moudivláčka v dlani.
Snad pro dvě ptačí zašeptání,
snad pro boží velké milování,
co nedělal jsem, snad mi odpustíš.
Nemohu
Nemohu,
nemohu psát o polích, která jsem nesil…
Nemohu,
nemohu psát o mořích, která jsem nepil…
Nemohu,
nemohu psát o žitích, která jsem nežil…
Lhal bych.
Husy
je čas
táhnout s divokými husami
na místa, která znáš
na místa, která neznáš
do nebezpečí
do bezpečí
slyšíš šumění větru?
na křídlech
my dva