Ten kousek cesty, kde se mi tato příhoda stala, mám rád. Místy asfaltová, místy vyšlapaná vede po rovině, kousek od řeky. Tady je cesta rovná jako vál a je z ní vidět na splav. Voda se pod ním trochu nebezpečně pění a kousek po proudu bývají kachny.

Tak přesně tam jsem potkal tři kola se třemi cyklisty. Jako by každý z nich vyjadřoval jinou životní filozofii a jinou cestu.

První kolo bylo dámské, městské. Elegantně prohnuté v barvě slonové kosti spolu s bílými pneumatikami bylo samo osobě krásným kouskem. Na zadním nosiči proutěný košík a v sedle dáma s velkým D. Na hlavě měla slamák a na sobě modrobíle kytičkovanou sukni. Jako by přijelo jaro.

Druhé kolo které mě v zápětí minulo, bylo horské, s mohutnými koly. Zablácené od řidítek až po zadní odrazku. Seděla na něm také žena. Tedy spíš mladá dívka. Upnuté elasťáky, helmu do čela a malý batůžek na zádech. Jak byla přilepená k řidítkům, bylo vidět, že se rve s každým metrem své životní cesty. Nejspíš, tedy právě zde zbytečně.

Nakonec kolem mě projel někdo. Nevybavuji si ho. Rozvrzané kolo, které s každým šlápnutím do pedálů vydávalo zvuky podobné krrrr-sssss-krrrr-sssss. Měl kulicha na hlavě a špinavou šusťákovou bundu. Jaké kalhoty nevím. Barva možná hnědá. Na každém řidítku vezl igelitku plnou něčeho.

V očích jsem měl stále ještě zaseklé dva předcházející obrázky. Zpětně však cítím, že právě ten třetí cyklista byl možná symbolem těch, kterých si normálně nevšimneme. Kteří, když je kopec, do něho poctivě šlapou. Kteří statečně bojují s tím, co jim přichází do cesty, aby v závěrečném finiši snad obstáli. A tak právě jim, zde, z tohoto místa a s veškerou vážností provolávám třikrát Sláva, sláva, sláva!

Tři lidé a tři kola jedoucí po stejné cestě…

Měl bych teda asi říct, že „Mám přítele, kterej…“, ale místo toho…, vlastně jo – „Měl jsem přítele, kterej mi vyprávěl tenhle příběh. Příteli se má věřit a tak já mu teda věřím, že jak mi ho vypravoval, tak je vopravdu pravdivej.“

Byl pozdně jarní, teplý večer a do malého domku u moře, kdesi v Řecku, se opíraly poslední paprsky slunce. Za necelou hodinu měl začít Šabat.

Benjamin seděl v křesle a pomalu se pohupoval. Pročítal se Šemotem a přemýšlel nad tím, co slyšel v synagoze. Jak dlouho je už na světě? Benjaminovi bylo sedmdesát dva let, ale jeho rodina přišla do Řecka ze Španělska mnohem dříve, tehdy, když začali být ve své vlasti pronásledováni. Byli Sfaradim a Evropou putovali už nějakých pět set let.

Benjamina ze vzpomínek vytrhl dětský křik a taky vůně. Vůně koriandru, šalvěje, myrty a samozřejmě jehněčího s cizrnou, které měl tak rád a které se chystalo na šabatovou večeři.

On a jeho žena Miriam měli návštěvu. Na Šabat přijeli synové s manželkami a dětmi. „Ještě, že máme dům pro tolik hostů“, pomyslel si.

Zvedl se z křesla a šel za Miriam. Šabat právě začínal. Než se hosté usadili kolem stolu, odběhla si Miriam ještě naposledy do kuchyně zkontrolovat tu zatracenou cizrnu.

Miriam byla dobrá kuchařka. Věděla, jak vařit pro dva tak i pro šestnáct lidí jako dnes, ale nějak v tom shonu zapomněla, že by ji měla dát vařit dřív. Nyní tedy vešla do kuchyně, podívala se na oprýskaný sporák a pak se jako opařená vrátila mezi hosty, aby zapálila šabatové svíce. Benjamin dal požehnání dětem i celé rodině.

yesimkha Elohim ke’Efrayim ve’khimnasheh.
yesimeikh Elohim ke’Sarah, Rivka, Rachel, ve’leah.

yevarekhekha Adonai veyishmerekha,
ya’eir Adonai panav eleykha vichuneka,
yissa Adonai panav eleykha, v’yeseim lekha shalom.

Podle šabatového nařízení se mělo za malou chvíli nosit jídlo. Benjamin za ta léta společného žití cítil, že je Miriam jakási nesvá. Na jehněčí se ale hodně těšil a divný pocit z Miriam se proto pokusil někam zasunout.

Paní domu se snachami začaly přinášet večeři. Právě teď došlo i na cizrnu, kterou už Miriam nemohla ani cítit. Byla stále nedovařená, dalo by se spíš říct – dost tuhá. Někdo v tom zmatku nechal uhasnout pod hrncem a nebylo možné, kvůli probíhajícímu Šabatu jídlo dodělat.

Benjamin po prvním soustu ztuhl a rozhlédl se po ostatních. Cítil se podvedený. Podvedený tak, jak může být podvedený dvaasedmdesátiletý Sfaradi. Tak, jak je podvedené dítě, kterému někdo vezme právě darovaný dárek. Pomalu začal polykat žluté kuličky cizrny.

Jehněčí bylo skvělé. Benjamin však věděl, že dnes se mu nebude Birkat Hamazon říkat lehko.

Barukh attah Adonai eloheynu melekh ha’olam
hazzan et ha’olam kullo betuvo, bechen bechesed uvrachamim.
Hu notein lechem lekholbasar ki le‚olam chasdo.
Uvtuvo haggadol tamid lo chaseid lanu
ve’al yechsar lanu mazon le’olam va’ed,
ba’avur shemo haggadol. Ki hu El zan umfarneis lakhol,
umeitiv lakol umeikhin mazon lekhol b’riyotav, asher bara.
Barukh attah hazzan et hakkol. Amein.

Tak takhle nějak mi to můj vzdělanej přítel Philippe Géraud vyprávěl. No, možná že to bylo kapánek jinak, ale už se ho na to nemůžu zeptat. Hezkejch pár let se na mě a moji Fabienne směje tam z vrchu, však víte. Philippe mi ten příběh vyprávěl, když jsem byl ještě malej kluk. Chodili jsme spolu po lesích kolem Tronçais a bylo to pěkný. No, mám-li bejt upřímnej, Židy jsem neměl rád. U nás, v mým kraji, jich bylo spoustu, aspoň se mi to tak zdálo a byli, no, jiní. Ne jak my.

Z vyučování katechismu jsem věděl, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu, ale potom, co mi Phillipe řekl tuhle svoji historii, jsem se na ně začal koukat trochu jinak. Pro Boha musí bejt přeci úžasný mít kámoše, který jsou mu věrný. Kterejm nevadí nedovařená cizrna a dělaj všechno přesně tak, jak jim kdysi řek`, že se to má dělat, protože tak je to nejlepší. Myslím si, že je asi rád, že sou umíněný a trvaj na svým. Nebo se mejlím?

Jo a až se budete toulat tady někde u nás, stavte se. Rád vás uvidím a víte, strašně rád vyprávím.

Něco o Šabatu pro ty, kteří vládnou English a odkud jsem také čerpal.
http://www.hebrew4christians.com/Holidays/Shabbat/shabbat.html

Malý Zulu neměl jméno. Běžel. Noc se blížila a on věděl, že tma přichází stejně rychle jako déšť. Byl už sedmý den na cestě a byl vyslán, aby přinesl jméno. V táboře kmene bydlel se svou matkou a dvěma sestrami. Otce roztrhal před dvěma lety lev, když byl s dalšími muži na lovu. Zákon říkal, že pokud muž zemře, tak se kmen o rodinu postará jen do té doby, než bude mít nejstarší syn jméno. Pokud se však syn vrátí bez jména, bude rodina vyhnána. Malý Zulu dobře věděl, co to znamená.

Malý Zulu stále běžel a myslel, že zemře vyčerpáním. Zákon říkal, že ten, kdo je vyslán, nesmí jíst, dokud se nevrátí se jménem.

V dálce uviděl Malý Zulu osamocený strom. Byl to strom Umganu, pod kterým ve vesnici často sedával, když lovci vypravovali příběhy. Malý Zulu měl nejraději vyprávění Ingululeho. Byl to silný muž, jeden z nejlepších lovců kmene. Jednou mu Ingulule, poté co otec zemřel, dal lovecký nůž. Malý Zulu ho měl spolu s krátkým oštěpem, který si sám vyrobil a nádobou se zbytkem vody s sebou.

Malý Zulu doběhl ke stromu. Nebylo bezpečné, aby spal na zemi a proto vylezl do koruny a schoval se tam. Doufal, že si aspoň trochu odpočine. Neustále se však v noci budil, naslouchal zvukům tmy a snažil se rozpoznat přicházející nebezpečí. Konečně se začínalo rozednívat.

Malý Zulu uslyšel, přímo pod stromem, tiché pohyby nějakého zvířete. Za chvíli ho uviděl. Bylo to mládě geparda které se nejspíš muselo ztratit matce. Malý Zulu věděl, že teď má konečně šanci.

Opatrně uchopil oštěp a hodil. Na tak krátkou vzdálenost nemohl minout. V šeru, které se stále ještě nechtělo změnit v den však Malý Zulu přehlédl tenkou větev o kterou se letící oštěp odrazil.

Gepard na krátkou chvíli strnul a toto malé zaváhání ho v následujících minutách stálo život. Malý Zulu spíš podvědomě než vědomě skočil a ještě v letu vytáhl nůž, který mu dal Ingulule. Začal boj o jméno. Gepard se bránil drobné postavě Malého Zulu a drápy mu roztrhl předloktí. Malý Zulu cítil sílu přicházející bolesti a uvědomil si, že brzo ztratí vědomí. Z posledních sil zabodl nůž gepardovi do oka a ten pronikl kostí lebky k mozku.

Pod stromem Umganu leželi dva. Mrtvý gepard a Zulu, který měl jméno.

Ráno, ještě takhle za tmy, jsem snídal.

Přemýšlel o zimě, která nepřinesla žádný sníh a o tom, že jedeme za pár dní na jarní prázdniny a budeme lyžovat. Spěchal jsem se snídaní, abych se stačil pomodlit, než vyrazím do práce. V tom ještě zimním, ranním tichu jsem najednou zaslechl kosa. Odváděl mě od zaběhnutého rituálu nasnídat-vyčistit zuby-přečíst kousek Písma. Chvíli jsem mu vzdoroval, ale nakonec mě lapil.

Zaposlouchal jsem se do kosí modlitby, Chronos se kamsi vytratil, přišel Kairos. Za asi tak středně dlouhou věčnost jsem si uvědomil své povinnosti, podíval se na hodinky a viděl, že Kairos porazil Chronos. Vrátil mě tam, odkud mě vzal a ještě mi cosi nadělil. Když jsem totiž jel za pár minut do práce, jel jsem kolem nově vylepeného bilboardu. Bylo na něm napsáno www.nerezovebazeny.cz – Připravte se na jaro.

Věděl jsem, že na jaro rozhodně připraven nebudu a začal se v tramvaji plné lidí smát.

Drahý můj jmenovče,
přináším Ti dárek.

Je zabalený v hnědém balicím papíře a ovázaný kusem roztřepeného provázku.
Musí to tak být.
Měl dlouhou cestu a hedvábný papír by se potrhal.
Zdá se, že je trochu zaprášený – jehličím a hlínou.
A když si k němu přičichnu, voní tabákem a whisky.
Zespoda je trochu, ale opravdu jen trošku umazaný.
Umazaný od smíchu dětí a stovek porcí dětských kaší.

Je v malé krabičce z jedlového dřeva.
Je to zvláštní krabička.
Má barvu oblohy a mraků a přesto není natřená barvou.
Když k ní přiložím ucho,
slyším nějaké hlasy. Nejspíš hlasy tvých přátel.

Opatrně ji otevřu,
kdyby tam bylo něco křehkého,
třeba sny,
tak abych je nerozbil.

Na dně krabičky leží lístek zažloutlého papíru.
Prastaré písmo na něm se nedá skoro přečíst,
jako by leželo v mlze nebo až za šuměním vodopádů.

Prastaré a přitom povědomé,
myslíš, že by tam mohlo být
napsáno toto ?

Ráno, tak jako každý všední den, jsem šel na tramvaj.

Tak jako skoro každý všední den mi moje tramvaj ujela. Čekal jsem proto na další a měl dost času k rannímu přemýšlení. Dnes ráno bylo větrno a listí na tramvajové zastávce se jak malé děti honilo z jedné strany refýže na druhou. Vířilo v chaotickém tanci a přitom sledovalo proud neviditelného studeného vzduchu vanoucího kolem mě. Najednou se jeden list odpoutal od ostatních a skoro jako raketa vystřelil k poblíž stojící, svítící lampě. Dostal se ale z hlavního proudu a padal dolů.

Padal dolů, zdálo se mi, nekonečně pomalu a já si najednou vzpomněl na Žalm první.

http://www.biblenet.cz/app/b/Ps/chapter/1#v3