Děláš mi starosti,
modlím se.
Přesto, zdá se mi,
je to zoufale málo.
Voníš
voníš
jako podzim,
který skládá ruce do klína
a pak
náhle
zase jeden dotek stačí
a tvoje oči
září
dvou jezer zmrzlá hladina
U Račího potoka
Jsem sytý vůně lesa.
Ohluchl jsem šumem zeleného listí.
Dost již, pro Lásku Boží!
Má tajná přání plněna jsou po tisící.
Však jedno přece, přání jedno zbývá.
Potokem být, co v něm léto zpívá.
Vyjímečný
od mládí jsem věřil,
že jsem vyjímečný
dnes při východu slunce
bylo mi odpovězeno
jsem
jsem součástí Příběhu
Konec prázdnin
Jen dvě možná tři drobné jiskry a bude konec.
Uhlíkem z táboráku nakreslit dlouhou čáru a podtrhnout výsledek.
Horké kameny z ohně ještě chvíli podrží teplo prázdnin a potom zůstanou snad už jen ruce a nohy toužící po zahřátí.
Neslavný je to konec léta.
Snad na milost jej vzít, až září spolu s říjnem obléknou si stejnokroje bláznů a v čepicích javorového listí, čmárat začnou po ohradách – jsme zde a přicházíme i s babím létem.
Srdce z kamene
Nemyslím si, že bychom měli srdce z kamene.
Vždyť přece, když nastane jara čas, všichni, jako jeden muž či jako jedna žena, začneme psát o petrklíčích právě ze země vylezlých. Hromadně milovat se začínáme se sasankami a sítě sociální zahltí káčátka, koťátka i další drobotina, právě vylíhlá a slepá.
A když přikvačí podzim. Sluncem stále ještě pozlaceni, zežloutlé listí, jak hladové kozy hledáme a cpeme do kytic. Kaštany, hnědé i ty bílé nenarozené, sbíráme rukama malých děcek a tvoříme z nich roztodivné domečky a kravičky, abychom domů urvali aspoň malý kousek podzimu a vzpomínky.
Cožpak bez zájmu, jak stenotypisté, posloucháme, kdo a kdy umřel a při kouři z cigaret vyplňujeme Úmrtní listy? Ne.
Když narodí se děťátko. To růžové nic, jež jenom křičí, spí a občas zapáchá. Kolika ňuňání, šišlání a pacipaci ninini je slyšet podvečerem z otevřených oken dětských pokojíčků. Ne, nemáme srdce z kamene.
Možná však; možná – srdce z tvarohu. Churavá a bílá. Ale říkám Vám na vší svou čest. Kamenná nejsou.
Kontryhel
Nikdo mu neřekl,
že duha se jak démant štípá.
Tak v trávě stojí
a kapku rosy jenom v dlaních svírá.
1. Královská 19
Hledal Ho v bouři a nebyl tam.
Hledal Ho v moři a nebyl tam.
Hledal Ho v hoři a zahalil si tvář.
Podzimní
Sukně se zas prodlužují
jak stíny Čajů o páté
a Léto stříhá kopretiny
na louce mlhou zaváté.
Hle, podél cest již jeřabiny,
srnky skryté ve mlází
a krokem tanga Podzim divý
v sály lesů přichází.
Pro J.S.
Mám duši černou,
že nedohlédnu na dno.
A duši bílou
jak hedvábný sníh.
Taky moudivláčka v dlani.
Snad pro dvě ptačí zašeptání,
snad pro boží velké milování,
co nedělal jsem, snad mi odpustíš.