Hledal Ho v bouři a nebyl tam.
Hledal Ho v moři a nebyl tam.
Hledal Ho v hoři a zahalil si tvář.
Podzimní
Sukně se zas prodlužují
jak stíny Čajů o páté
a Léto stříhá kopretiny
na louce mlhou zaváté.
Hle, podél cest již jeřabiny,
srnky skryté ve mlází
a krokem tanga Podzim divý
v sály lesů přichází.
Pro J.S.
Mám duši černou,
že nedohlédnu na dno.
A duši bílou
jak hedvábný sníh.
Taky moudivláčka v dlani.
Snad pro dvě ptačí zašeptání,
snad pro boží velké milování,
co nedělal jsem, snad mi odpustíš.
Nemohu
Nemohu,
nemohu psát o polích, která jsem nesil…
Nemohu,
nemohu psát o mořích, která jsem nepil…
Nemohu,
nemohu psát o žitích, která jsem nežil…
Lhal bych.
Husy
je čas
táhnout s divokými husami
na místa, která znáš
na místa, která neznáš
do nebezpečí
do bezpečí
slyšíš šumění větru?
na křídlech
my dva
U Strážovic
Dlouhé a oblé jsou ty lány.
Jako vlna, když stříháš beránky.
S jarem za tmy do nich vcházím
a sázím mladé červánky.
Vlčí mák z nich v pruzích vzejde
a létem laně na polích.
Ve dlaních se Slunce sejde
s hrozny vína v zlatý smích.
Zrcadla
Stárnu si před očima
zrcadlu teče stříbro po tvářích.
Zde jsem – já prostá Pravda,
co klauny k vlastní smrti provází.
Dokud …
Ty jediný.
Ty jediná.
Říkáš mi
jménem.
Dělej to.
Neustávej.
Dokud je čas.
Dva
Každý den znovu mě dojímá,
že dlaň tvoje
s tou mojí se v jednu objímá.
Ráno
Dnes již plášť barvy holubičí modři
po ránu jsi hledala.
Však čelenku, na dvě nitě silnou,
ze zlata, sis stále nechala.
Už strojíš se za neřestnici
co zbytek krásy jeřabinou halí.
A pohledáváš po truhlici
závoj, jenž chladná rána zkalí.