Malý králíček šel lesní pěšinou a zpíval si písničku. Pěšina končila na okraji lesního palouku a když na něj králíček došel, uviděl slona jak sedí na pařezu a občas zamyšleně a občas smutně mávne chobotem.

Králíček dozpíval a pozdravil. Slon neodpověděl a tak králíček pozdravil znovu a hlasitěji. Slon se pohnul a na králíčkova ouška dopadla teplá a velká slza.

Králíček neviděl slona ještě nikdy tak smutného. Zeptal se ho, co se mu přihodilo. Slon chvilku mlčel a pak s velkým popotahováním králíčkovi řekl, že se mu ztratil spací medvídek.

Tomu králíček rozuměl. Spacímu medvídkovi se totiž může říct úplně všechno, protože je nejlepší kamarád.

Králíček chtěl slona potěšit, ale nevěděl jak. Chvíli u něho tedy jen tak stál a nakonec malou králičí tlapičkou, pohladil velkou, šedivou sloní nohu.

Slon králičí pohlazení ani necítil jak byl velký. Králíčka však na malou chvilku napadlo, že by bylo docela hezké, mít za kamaráda slona…

*5.5.1923 †14.12.2016

„Jsem tak obyčejný“, dlouze zazpíval malý slavíček a smutně zobnul do housenky, kterou právě našel.

„Chtěla bych být zase potřebná“, zatřásla listím, léty neplodná třešeň tak, že se na chvíli ukázalo ptačí hnízdo ve větvích.

Často se nám stává, že nevíme proč a jakým způsobem jsme potřební.