#0408

Bezútěšně šedá
je ta loučka pod lesem.
Skoro už nedýchá.
Jak na ní ztuhla zem.

Jen chvěje se.
A čeká; z poslední síly.

#0407

Mráz je,
že i ptačí zpívání
láme se jak kousky ledu.

Ticho je,
spíš ticho je,
které táhne se ve lžíci medu.

A zima bez konce.
A jaro bez počátku.
Zima bez naděje a jaro na oslátku.

#0405

Obejmu tě silou
svýma rukama tě obejmu.
Až na samou hranici
kdy praská kamení.

Chci ti říct, …
Zapomněl jsem to.
Chytá mě křeč v rameni.
Tak snad příště.

#0404

Široké schodiště
bílé jak hýždě tvoje
vyvolá zajisté
světové nepokoje.

Jak ty tvoje.

#0403

Dva potoky horami skáčou.
Dvě říčky jak laně pádí po úbočí.
V širokém údolí spolu si v jedno lehnou.
V krajině moře šedé vlny stáčí.

#0402

Všechny je dobře znám,
ty kdo četli moje básně.
Spočtu je na prstech rukou.
Myslím, že krásně.

Jen já. A to je vše.
Miluji ty verše nadevše.

#0401

Pak bude noc
všem co černá zdá se.
Zbude jen ticho.
Loďka v rákosu
jemně kolíbá se.

Snad odveze mě
k pravému tomu břehu.
Za trošku lásky
již bezděčně
přidal jsem jednou do úsměvu.

#0400

Jak je to prosté,
vybírat slova z hutné prsti.
Ta s malou vadou za hlavu házet.
Jak staré kosti.

Však když uprostřed stojím šedých skal
a v kamení hrabu sám a sám.
Za myšlenku, za cit, bych svoji duši dal.
Nebo aspoň bych jej v dlaních jak ptáčka něžně kolíbal.

#0399

V kapličce svaté Markéty
na stropě třpytí se viněty.

Nad námi černé je nebe
krásná jsi až to zebe.