Vědro tluče
o starou studnu
umíráček.
~
Kamarádovi, který odešel.
#0543
Janov
mosty měly by vést
odněkud
ne končit v prázdnu
kvůli pár snad bláznům
co věří,
že vedou
někam
r.i.p.
#0542
Rozutekli se po zahradě.
Tví bronzoví koně.
A ty máš místo slzí
modré květy v očích.
Vrátí se.
Prostě to víš.
#0541
Už dozrávají jeřabiny.
Léto klepe na hodiny.
Nad ránem
to zas už bývá šero.
Jen jeřabiny svítí
a všude kolem šedobělo.
#0540
Prší,
krápe celý den.
Déšť ťuká,
skáče do oken.
Země je deštěm plná,
nahá se cachtá pod splavama.
A voda syčí,
každou škarpu plní.
Déšť poskakuje,
zpívá si i v trní.
Zpívá, že Bůh je veleben.
A déšť stříká. Tluče do oken.
#0539
Vlaštovky sedí na drátech.
Na krátký nádech.
Tak blízko dá se jít.
Tak těsně přiblížit.
V poledne sním
a vážím co smím.
Abys neodlétla,
jak vlaštovka to dělá.
Když vyplaší se
a potom koncem léta.
#0538
Moře, ty malé moře.
Proč jsi tak utrápené?
Snad, že vlny mírné máš
nebo vlásky sečesané?
Moře, ach moře.
Netrap se víc.
Vždyť plné jsi bílých,
malých plachetnic.
#0537
A Farewell to Arms
Jsem zde,
kde nechtěl jsem být.
Tady lidským tělem jak hnojem
živena je zem.
Zvony zvoní.
A buší. A prosí.
Prosí o smíření.
Že dost už má Země, dost má mrtvých duší.
Země prosí až skřípe.
Žadoní o zapomnění.
#0536
Pozdrav z Caporetta
Prsty saháš do oblak.
Dlaněmi se dotýkáš mraků.
Když pláčeš, plníš moře.
Když se směješ, rozkvétají stráně.
Tvá údolí jsou široká jako plece bojovníků.
A soutěsky úzké jako pasy mladých dívek.
Hluboké jsou tvoje propasti. Hluboké a temné jako nejčernější noc.
Kdo, kdo jsem já, že mi všechno toto dáváš darem.
Kdo jsem já, že na mne myslíš.
#0535
Maluji slova na vodu.
Maluji kulatá slova.
Než slunko se v rudou dokulí.
Rozplynou se. Tak i my oba.