Na chodníku
jsou klepny slyšet,
když se vítr zastaví
na dvě, tři slova.
#0594
Až je stydno
z nahoty těch polí,
která svou krásu
marně halí
do náhrdelníků z jeřabin.
#0593
U silnic na hromádkách
jablíčka celá krvavá.
Snad před Podzimem
v trávě se schovat chtěla
a vítr je potlouk; pobuda.
Krvavá jablíčka v příkopech
a pobuda vítr zpívá ve větvích.
#0592
Toto je moje představa podzimu:
Vlaštovky navlečené na šňůrkách telegrafů,
proskládané kuličkami červených jeřabin.
Svazané tak pevně, jak je to jen možné,
aby, až budou přehozeny přes nejbližší vysvlečený javor,
konečně utěšily nahotu Listopadu.
#0591
Nech mě být.
Potřebuji mlčet.
Už nemám sílu na to,
aby každé moje slovo
bylo váženo, přeměřováno
a prohlíženo nejsilnějším zvětšovacím sklem
zda neobsahuje něco,
co by zcela a úplně měnilo smysl toho, co bylo řečeno.
Nech mě, prosím, aspoň rok mlčet.
#0590
Dávné amulety tajmo kradu
ze šperkovnic rezavého listí.
Ochrana před chladem a vlky,
chvěje se v mojí pěsti.
Studí, v jemných slupičkách vzpomínek,
kuličky kaštanů promrzlé ránem.
#0589
Dnes Měsíc byl
tak alpakově bílý,
až na krátkou chvíli,
postříbřil i trávu v akvarelu.
#0588
Javorový list
u splavu se zatočil.
Výčitka Léta.
Kde včera, tak dlouho, jsem zase byl.
#0587
Jsou mostky krátké
jako krůčky ptačí.
Jsou mosty dlouhé,
život na ně stačí.
Od konce ke konci
podané jsou to dlaně.
Vraný kůň běží
a nestoupne na ně.
#0586
Opuštěná
Zahalená do pláště
jemného jako déšť.
Řekla ‚Však nešť‘,
a vešla do deště.
Do chladné noci.