Ethel Cesta plná kamenů rudýchzuby cenících,čenichajících v kruzích.Beru do kapsy ten jediný modro-šedý.Připomínací.Kladu ho na okno,hned vedle,k hlavě tvé. Odcházím po špičkách.Zahrada je až u řeky, až úplně dole.Tam, kde je člun přivázaný k jabloni.
Pomalu se stmíváuvnitř i venku.Skrz nazlátlé pole v dálikráčí mužna šňůrce za ním Slunce jako velký balón. Teď se otáčí.Dívá se směrem ke mně.Mává mi.Patrně na rozloučenou.
Pimprlový divadlo(mluví Kašpárek neboli Enšpígl) Ty moje Kolombíno.Panenko s krásnejma šatama a velkejma očima.A teď se ti budu dvořit.A ty budeš poslouchat moje písničky.A ne-li, udělám ti na táhýlkách uzlíky.A už nikdy neřekneš, óóó.Lucipera na tebe pošlu.Zahrajem si karty o…
Zdálo se mi o zahradě,že jsem se procházel zahradou,tak krásnou,že si ji teprv musím vyzdát. Plnou olivovníků,starého dřeva, padaných ořechů,libečku a azalek. A tu na jednom místě,chtělo se mi kleknout.Jistě to bylo místo nejkrásnější,chrám v chrámu Davidově. Z ulice doléhaly…
„Co to má mezi nohama?“,zeptala se paní střelmistrová.Nu měštka.Asi nikdy neviděla psa.
Když hada ze trávy sebralatehdy se polekala.Ale dřív ne. Hada se šerýma očima,který se mi prve kolem noh motal. Hada, který mi,když jsem se nedíval,z duše vyklouznul a chtěl se v té trávě schovat.
Postaví-li se,dvě stě koček sobě na záda,na náměstí svatého Marka,ta dvě stě první,pravá benátská,podívá se lvovi do očí. Ale proč by to dělala…
Jemně plápolájemně se chvěje Sívrkkřídla rozloženatěšící se po tisícíaž Ánaikón projde kamenným kruhem. Temno je s růžovým okrajem. Vlhko uvnitř.
Ani nepršelo a na polychordu vyrazily první klapky. V krasohledu zobáčky límerůskládají svět žlutěneka na stříbrné klávese pepperhornu, odpradávna hrajícího v G, začali šediváčci stavět hnízdo. Je šrůtno!
Tak krásný měděný kotel na pálení kořalky.A úplně prázdný.Jako kdyby lidé zapomněli pít.Škoda. Čekáme tedy nasucho,než z džungle vyběhne tlupa opica každému z nás se pověsí za krk.