Zdálo se mi o zahradě,
že jsem se procházel zahradou,
tak krásnou,
že si ji teprv musím vyzdát.
Plnou olivovníků,
starého dřeva, padaných ořechů,
libečku a azalek.
A tu na jednom místě,
chtělo se mi kleknout.
Jistě to bylo místo nejkrásnější,
chrám v chrámu Davidově.
Z ulice doléhaly hlasy
prodavačů pizzy, granátových jablek,
pomerančů a šafránu.
Já je však neslyšel.
Neboť jediný hlas ke slyšení
byl hlas můj a já jsem mlčel.