Tím třetím krokem,kdy se zdánlivě neděje nic,se změní všechno. Povolí se západka,napne pružina,uvolní malý čudlík,potáhne lanko,ozubené kolečko se otočí o jeden zub. Pak z takové malé díry pod stolemvyleze čert, udělá bleblea zase zaleze. Chtěli byste víc?A co byste chtěli?…
Vyhlížím,jestli i dnesse slunce vynoří,zpoza pobořené zdi,za komínem cihelny,za košatou lípou. Zatím poštovní láhevpřiplouvá po potoce.Když rozbalím lístek,do ní vložený, čtu – Stůj.
Budeme hrát na přetahovanouna posouvání skleničekkdo napláče dřívpět hořkých slzí.Vypije do dnamuší mihotání.Kdo dřív svým slovem zabije.
Z nedostatku jiné činnostitotiž počítám dny pozpátku. Dnes je Rybí stesk.Zítra Dvanácterák.A včera Srdcový král.
Jedna bota otočena k východudruhá bota otočena k západu.Já mezi nimiv čepici s rolničkamisledujisrážku kometárních jaderv souhvězdí Proxyma Centauri.
Stála jsi v koutě zahradyjako strom.Poznal jsem tě. Je to veliká radost,když se potkají dva stromy.Začnou si proplétat větve jako lidé rucea jemně při tom šumí.
Moje klíče od tebe,leží v Modrém pokoji.V tom tvéms výhledy na Moře. Ráno vlny, klidným pohybem k východuroztrhnou sdílené Ticho na dvě stejné části.
Do okamžiku,než se pohne havran na blízké jabloni,se můžeme jen domnívat,jestli je živý nebo ne. Už notnou chvíli tě pozoruji a stále si nejsem jistý, jestli tě mám taky popíchnout špendlíkem.
Mohl bych vyprávět o dnešním ránu, ale záměrně se vyhnu všemu,co by mohlo jeho krásu byť jen naznačit. Vracím se domů z ranní procházkya kopu do plechovky od piva.
Ilveilijä Je zima.A cesta je dlouhá. V pozdním městě potkávám chodce,kteří, kdo ví proč, mi mávají. Nemám klaunský nos.Snad je to tím třírohým kloboukem a bambulemi na střevících. Volají mým směrem a mávají.Klaun, jde klaun! Vylejte na něj škopek pomejí.