Štítek Vzdušné zámky

Když holubi vzlétli,vypadalo to,jako by je k obloze někdo přimaloval.

Prošel jsem od domu do sadua ta stopa byla černá.Podobala se slzám,abych nikdy užnešel cestou stejnou. Od domu do sadu,ta stopa zářila černě.

Kladu ti hlavu na rameno.Škoda, že mlčíš.Škoda, že jsi jen polštář.Polštář. Ale přece trochu hřeješ.Proužkovaný jako tvoje košile.Měkký, jako ty.

Když prší, je to jako když hoří,jenže naopak. Celé odpoledne u nás hoří.A všechno ten oheň tak lačně pije.

Jako vždy,je pozdě se ptát.A přece, bylo to tak jasné.Léta to bylo na očích.Stačilo jen je zdvihnoutdo úrovně těch druhých.

Říkal jsem,rozevři se harfkoa zahraj v mém ladění.Ticho mi šlo s ozvěnoua nakonec jediné Cis.

Ještě pořád neutonulo všechno. Ještě pořád se pod hladinou objevují bublinky vzduchu.Pořád bije srdce i ústa se otvírají. Nohy jdou a ruce pracují. Řeknu srdci – přestaň tlouct. Ústa, vy ztichněte. Nohy, zastavte se a vy ruce, složte se do…

Z vlčích máků korunky,padadym padadum,vpletu tobě do třásnění. Padadum,než dojdeš domů, opadnou jako tvoje vlastnídadadum papadum.

Máš šatky, šatičkyskorovyšívané.Jako loni,jako když jsme se potkali. Kdo ví,kdo to ještě ví.Ten ať poskočí.Na kameni se žilkou zlatou.

Chtěl jsem si s tebou jen povídata ty mě vyháníš.Proč mě vyháníš?Já nejsem malomocnej.Jen povídat.A, že máš moc prácea že nevíš prý o čem.A vůbec.Jen povídat.Pořád tak divně mlčíš.