Štítek Vzdušné zámky

Jako bych tu už kdysi byl.Stejný čas,stejné místo.I tráva je tu stejná.Jen sádrový trpaslíkstojí až u studny.

V šalině v pět Ten muž naproti mně,pořád ještě spí. Možná to jsem já,když jsem vzhůru. Slina mu ukáplana modré tričko. Teď se pomočil.

Chytali jsme koně,jež chodili se pást do bukového lesa. Tráva se nám motala kolem kotníků. Uzda tvá byla tak krátká.

psi štěkali,štěkali psi,když šel jsem kolemmířil do tvého domuza tebou, s tebou,když nesl jsem tihrneček jahoddo úst tvých rudých není to dalekonení to ani blízko,však hrčí tam skořepínijako staré flašinety a nebozízek se tam točí

V noci mé knihyjemně šustí listy.Iluze lesa je dokonalá.Obracím se na druhý bok,dvě lesní studánkychtějí mne utopit.

Než jsem skončil,zůstal po Vás,jen stín a vlas;chycený v Ariónově kašně.A zlomek básně.Proto nedopsané.

Jak to,že déšť mluvía les taky? Potkal jsem slepého psa.Mluvil na mne i on.Svýma nehybnýma očima.

Zapálím svíčky,rozestavím je do kruhu.Z klobouku vytáhnu králíka,pět šátků z rukávu.Budu se se divit a smát.Přečtu si vlastní báseň.Jediný divák,udivený posluchač sama sebe.