Štítek Vzdušné zámky

Ten sníh v tvých očích,jako bych ho znal.Podobně padali loňské létona nádraží v Saint – Feri.

Všichni spív těch žluto-červených stanech. Podle návodu,jim dávám ovesnou kaši. Někdo pohne rukou,někdo se usměje. Zdá se však,že mi nerozumí. Uzavřenividí na práh. Dál ne.

Všechno bylo naopak.Sny se zdály ve dnea noci jsem probděla.Tvůj křik se podobal hlasu dítěte.A dítě mělo peří černého anděla. * V pavoučí sítiznavená moucha seuž jen sotva hne.

Poslední páčkuukryl jsem do černé krabice.Je to avion?Nebo snad střelka kompasu? Na čas tak krátký, že každá hlubina, přála by si, zůstat objevena. Vychází snad i na pouštích slunce?A pro koho? A z jakého důvodu?

Hlas za hlasem,jdou za mnou,chytají mne za paty na břehu plném písku. Vem si mne,vždyť dávno jsi můj, jako já jsem tvoje,                   na hlavě půlměsíc.

Kormorán,jako by navěky měl zde být,nad jedním místem,na křídle zlatý třpyt. Rybáři, vesly, plaší jejaž loďka na vlně,kamej,na dívčí šíji tančí.

Pasáž Alfa Je to jak kouzlo.Nocí vcházíma vycházím dnem.Jsi tami tady budeš. Jak dlouhobudem se potkávat, říkat si – Dobrý den, přesně tak to všechno mělo být. A myslet si, že to tak bude už napořád.

Není kam spěchata tak do foroty mlčím.Kolem mne dva burlacitáhnou po náměstí loď.Ptají se, kudy ku Volze.Mlčím, i zítra budu.Bezradně si posunujíčepice do týla a zpívají.

Jako bych tu už kdysi byl.Stejný čas,stejné místo.I tráva je tu stejná.Jen sádrový trpaslíkstojí až u studny.