Štítek Vzdušné zámky

Ramena, moje ramena jak se namáhají, kůže se napíná, svaly napnuté k prasknutí,když nesu tu tíhu, tu strašnou tíhu…        … čeho vlastně?

Zaměřím svůj pohledna stín hrušně. Na okno nedosáhne. Hluboká čerň přechází v jemnou šeď.

pomalu usínámnad hlavou vlaštovkyprobudím sejistětady nebo tam

Jen přejítjako po železničním mostě.Nahoru, dolů. Spíš oblouk hyperbolynež sinusovka.Na nejvyšším místě se zastavit.Rozmyslet směry a důvody ústupů z cesty široké na stopu jedné okované boty.

Potkali jsme se na prahuPotom už neI když jsme chodili stejnou alejíBylo to v jiném časeZa tebou zůstaly křemínkyMám jich plné kapsyA ty máš vítr ze severu

Čekávám před tím modrým domem.Světla v pokojích se rozsvěcí, znovu zhasínají,nikdo nevychází. Jen práh domu, nespatřen, občas překročí stín a vznese se nad střechujako modrý pták.

Často pozoruji kameny,jsou tak osamělé a nehybné. Uprostřed kamenných polípřipomínají lidi. S miskami plnými polévkyčekají na cizí smrt.

Ty ruce jsou pak podle toho,jak člověk chápe svět.Jsou li mořemči kolíbkounebo lesema nebo válkou.

Na koženém sedadlezůstal ležetlístek.Bylo na něm napsáno – Polská Ostrava.

Totiž,chtěl jsem říctvlny, ty vlny.Však neřekl jsem nic,neboť tříšť z nich,obalila nejen mne,ale i svět kolem.Všechno třpytilo sekarminově červenou,nebesky modroua zelenou,která se podobalažírné pastvině.