Štítek Vzdušné zámky

Když se přiznám,že jsem neprožil jedinou svou báseň,stane se něco? Zhroutí se hory,vylijí se řeky z břehůa ryby pomřou? Beru si sebou svůj malý svět.Stádečko laní ukládám do krabičky od sirek, do pytlíku od cviček shrnuji domečky města.

Stojím na hlavěa dívám se do rybníka.Všechno je obráceně.I loďka pluje po nebia do ní dírou teče Měsíc.

Kdybych tak vidělaco mášv levé nebo pravé rucemohla bych se smátnebo plakatbylo by to jedno.Pak bych věděla.Nerozeznatelné by nutně uhnulo stranou.

Ty schody vedou do Nebe.Řekla jednou ta,které bomba utrhla hlavu. A opravduschody vedly do Nebe.Končily ve třetím patře domu. Dál už nebylo nic,než šedivý oblak kouřea chomáč kdysi kaštanových vlasů.

Sedávám naproti jedné malé skálybedlivě ji sledujijak den za dnem rostez pukliny křemene klíčí.

Škarohlídi posedávali na větvícha krákali. Bylo úterý půl sedméa tráva se zrovna rosila.

Na odstavený automobilkdosi položil kamínek (snad rulu). Dívám sejak z brusu vyráží první lístek.Kdosi říká – Hypasekoneratis.

ČekámZatím jsem udělal pět zářezů do lavičkya házením kamínků rozbil oknoBezdomovec mi nabídl vínoSetmělo seV louži se objevilúplně neznámý příběh

Dá se v tak úzké chodbě,        vůbec minout tak,           abychom se pokaždé nedloubnuli do žeber,               když bychom se,              …

Racci kroužili nad tím místemjako by se chystali letět někam dál. Snad k druhému břehunebo ke břízám na konci zálivu.