Žalm 19

…
2Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.
3 Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky.
4Není to řeč lidská , nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet.
5Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan.
…

I když podvědomě cítím, že vlastní jádro žalmu je až kousek dále, nemohu se dostat z pasti prvních čtyřech veršů.

Když se píše v žalmu že "noc noci sděluje poznatky", nemluví se zde o našich činech? O tom, že doba trvání našeho jednání není ohraničena časovými značkami A-B, ale spíš že je jako stopa v písku na mořské pláži? Nebo přesněji otisk boty v suché půdě, který za vhodných podmínek vydrží na daném místě řekněme nekonečně dlouho?

Když se píše v žalmu o řeči, nemyslí král David schumannovu rezonanci? Kdy blesky rozkmitají elektromagnetické pole Země do frekvence kolem 7,8Hz a přibližně na této frekvenci pracuje i náš mozek když relaxujeme?

Možná jsem totálně mimo a měl bych přestat plácat nesmysly, ale mě se ta představa jazyka 7,8Hz líbí a koresponduje se všemi texty kde "… celá země Ho chválí …"

Kosí show

Ráno, ještě takhle za tmy, jsem snídal.

Přemýšlel o zimě, která nepřinesla žádný sníh a o tom, že jedeme za pár dní na jarní prázdniny a budeme lyžovat. Spěchal jsem se snídaní, abych se stačil pomodlit, než vyrazím do práce. V tom ještě zimním, ranním tichu jsem najednou zaslechl kosa. Odváděl mě od zaběhnutého rituálu nasnídat-vyčistit zuby-přečíst kousek Písma. Chvíli jsem mu vzdoroval, ale nakonec mě lapil.

Zaposlouchal jsem se do kosí modlitby, Chronos se kamsi vytratil, přišel Kairos. Za asi tak středně dlouhou věčnost jsem si uvědomil své povinnosti, podíval se na hodinky a viděl, že Kairos porazil Chronos. Vrátil mě tam, odkud mě vzal a ještě mi cosi nadělil. Když jsem totiž jel za pár minut do práce, jel jsem kolem nově vylepeného bilboardu. Bylo na něm napsáno www.nerezovebazeny.cz – Připravte se na jaro.

Věděl jsem, že na jaro rozhodně připraven nebudu a začal se v tramvaji plné lidí smát.

Přání

Drahý můj jmenovče,
přináším Ti dárek.

Je zabalený v hnědém balicím papíře a ovázaný kusem roztřepeného provázku.
Musí to tak být.
Měl dlouhou cestu a hedvábný papír by se potrhal.
Zdá se, že je trochu zaprášený – jehličím a hlínou.
A když si k němu přičichnu, voní tabákem a whisky.
Zespoda je trochu, ale opravdu jen trošku umazaný.
Umazaný od smíchu dětí a stovek porcí dětských kaší.

Je v malé krabičce z jedlového dřeva.
Je to zvláštní krabička.
Má barvu oblohy a mraků a přesto není natřená barvou.
Když k ní přiložím ucho,
slyším nějaké hlasy. Nejspíš hlasy tvých přátel.

Opatrně ji otevřu,
kdyby tam bylo něco křehkého,
třeba sny,
tak abych je nerozbil.

Na dně krabičky leží lístek zažloutlého papíru.
Prastaré písmo na něm se nedá skoro přečíst,
jako by leželo v mlze nebo až za šuměním vodopádů.

Prastaré a přitom povědomé,
myslíš, že by tam mohlo být
napsáno toto ?

Žalm první

Ráno, tak jako každý všední den, jsem šel na tramvaj.

Tak jako skoro každý všední den mi moje tramvaj ujela. Čekal jsem proto na další a měl dost času k rannímu přemýšlení. Dnes ráno bylo větrno a listí na tramvajové zastávce se jak malé děti honilo z jedné strany refýže na druhou. Vířilo v chaotickém tanci a přitom sledovalo proud neviditelného studeného vzduchu vanoucího kolem mě. Najednou se jeden list odpoutal od ostatních a skoro jako raketa vystřelil k poblíž stojící, svítící lampě. Dostal se ale z hlavního proudu a padal dolů.

Padal dolů, zdálo se mi, nekonečně pomalu a já si najednou vzpomněl na Žalm první.

http://www.biblenet.cz/app/b/Ps/chapter/1#v3