Nemohu,
nemohu psát o polích, která jsem nesil…
Nemohu,
nemohu psát o mořích, která jsem nepil…
Nemohu,
nemohu psát o žitích, která jsem nežil…
Lhal bych.
Husy
je čas
táhnout s divokými husami
na místa, která znáš
na místa, která neznáš
do nebezpečí
do bezpečí
slyšíš šumění větru?
na křídlech
my dva
U Strážovic
Dlouhé a oblé jsou ty lány.
Jako vlna, když stříháš beránky.
S jarem za tmy do nich vcházím
a sázím mladé červánky.
Vlčí mák z nich v pruzích vzejde
a létem laně na polích.
Ve dlaních se Slunce sejde
s hrozny vína v zlatý smích.
Zrcadla
Stárnu si před očima
zrcadlu teče stříbro po tvářích.
Zde jsem – já prostá Pravda,
co klauny k vlastní smrti provází.
Dokud …
Ty jediný.
Ty jediná.
Říkáš mi
jménem.
Dělej to.
Neustávej.
Dokud je čas.
Dva
Každý den znovu mě dojímá,
že dlaň tvoje
s tou mojí se v jednu objímá.
Ráno
Dnes již plášť barvy holubičí modři
po ránu jsi hledala.
Však čelenku, na dvě nitě silnou,
ze zlata, sis stále nechala.
Už strojíš se za neřestnici
co zbytek krásy jeřabinou halí.
A pohledáváš po truhlici
závoj, jenž chladná rána zkalí.
Vzpomínky
Vzpomínky ulétly
jak chmýří pampelišek.
Poslední chomáček
zůstal ti ve vlasech.
Přece celá záříš.
Moře
Myslel jsem,
že mě zradí zrak,
když jsem spatřil tvou chůzi.
Myslel jsem
že mě zradí sluch,
když jsem slyšel tvůj smích.
Zradilo mě srdce,
které jsem myslel,
že nemám.
Hora proměnění
I.
Již hodiny
nedokážou moje oči
zachytit
jediný pevný bod.
Mozek,
neuvyklý podnětům
z Nekonečného prostoru
tápe.
Je snad právě toto
ona hora Moria,
kde mám být
obětován?
II.
Znamení šófaru
je stále silnější.
Se zábleskem slunce
se nad Horou i ve mně rozlehne Šema Izrael.
Duše se rozpadá a
nekonečný prostor mě bez zachvění pohlcuje.
III.
Je znovu ticho.