Freude? Freude!

Topený vzduchemchycený na háčku.

Z dálky slyším,
že říkáš mi hlupáčku.

Marně se mrskám
háček patro mi trhá.

To není možný
jsi taková mrcha.

Slíbili jsme si
v dobrým i ve zlým.

Půjdeme spolu
obutý s bosým.

Zbrocený potem
pak ráno vstávám.

Dvě snítky pelyňku
na polštář dávám.

Lano

Jednou zvedneš hlavu
a podíváš se do slunce.

Přivřeš oči
snad se i usměješ.

Na okamžik uvidíš
kousek cesty.

Možná jen
pro dva další kroky.

Možná dohlédneš
až na její konec.

Na konec lana
které tě vedlo.

Na přítele zakovaného
v železném kruhu.

Kruhu bez začátku
bez konce.

Nehybného
neměnného.

V tu chvíli
budeš vědět.

Že všechno

dobře dopadne.

Kapku víry mít

Přes náměstí
spěchám.

Z kašny
trošku víry.

Nabrat
do dlaní.

Než donesu ji
k ústům.

Mezi prsty
proteče.

A vsákne se –
rovnou do gatí.

Jít

Vráskami dlaně plněné
srostlá těla
sny spletené.

Nehezcí.
Shrbení.
Milovaní.
Milující.

Tisíce vyznání.
Lány chtění.
Řeky ublížení.

Potoky odpuštění.

Unavení,
zaprášení.
Jsou.

Ke hvězdám jdou.

Podzim

Zlatou čelenku, můj miláčku,
buky vetkly ti do vlasů.

V tichém lese potok zpíval
s námi v dvojhlasu.

Konec léta

Dva listy javoru
vítr ze severu
do pavilonu vál.

Ve zlaté zbroji jezdec
koně své k horám hnal.

Ďáblovy rady

Příteli, chceš-li,
někoho rychle strávit.
Nápoj z vratiče a pelyňku
nechej spravit.

Máš-li však, učedníku,
zkazit celý život jeho.
Tu hořkost vlej v srdce
a ne v tělo.

Paracelsus

Na svátek Svatých Crhy a Strachoty.

Ti, jenž trápeni
láskou jsou
a umění psaní ovládli
nechť vypíší se z žalů. Uleví se jim.

Též Ti,
kteří lecjakou radost zažili
ať podělí se o ni.
Neboť život pozemský v míře vrchovaté hořký jest.

Kteří však jen jedovatosti
a nadávky trousí
ať netrýzní jimi sebe ni druhé.
Mohli by nejeden pošíjek od dotčených dostat.

Snad odpustí mi znalci starých jazyků nedokonalý překlad.