Zacinkala tramvaj a pak už bylo ticho.
Takové ticho, že jsem slyšel zvuk bot na dlažbě.
Takové ticho, že jsem slyšel své srdce, když oněmělo.
#0564
Namlouvací
Můžeš mě lapat v síť,
však nebudu tě milovat.
Můžeš mě zkoušet mít
však nebudu tě litovat.
Když jako maličký ptáček pláchnu ti
a vyzpívám všechno v souvrati.
Celá dědina, pak bude se ti smát,
když já půjdu s jiným přebývat.
#0563
Víš, chtěl jsem ti říct,
jednou se potkáme.
Přál bych si,
aby to bylo dřív
než někde ve dveřích.
Ale i dveře stačí
a potom
vezmu tě do náručí.
Nebo mi podáš dlaň.
Tak, jako když jsi byl malý. A já už velký.
A potom půjdeme
ztichlými nočními ulicemi.
Budou se na nás sypat velké těžké vločky
a sníh bude skřípat pod nohama.
Půjdeme spolu a budeme si povídat.
Až do věčnosti.
#0562
Poutníci Ránem začínají se choulit
A kaštánci pootvírat
A vítr na holých větvích zpívat
Balady o létu
#0561
Na noční obloze září šest hvězd.
Zdá se mi, že mají barvy tvých očí.
Vidím tě třikrát
nebo tě třikrát miluji?
#0560
Vlastně, řekl bych,
čím víc vína jsem vypil,
tím víc jsem vinen.
#0559
Už se naklání.
Soudky vína podzimních setkání.
Džbýrek malý
na hraně se zadrhává.
Poslední kapka prchavá do něj skápla
ze snědého čela Léta.
A na zem proudem hrne se listí.
Jak země znovu je seta.
#0558
Těším se,
že si dnes večer
jen my dva
zajdeme na večeři
nebo do sauny
nebo do parku.
Možná to nevyjde
jako když onemocněly děti
nebo když jsem dostal průjem
nebo když mi volali z práce
nebo když jsme se nakonec pohádali.
Není důvod,
proč bych se nemohl těšit znovu.
Po dvěstětřicátépáté.
Jen jsem
čím dál víc unavenější.
#0557
Svět ve 2035
Odpusťte mi,
že jsem vám život dal.
Že jak lodičky
v proudu vás zanechal.
Já,… nechtěl jsem vidět,
šedé hroty skal,
vaši maminku,
jsem tak moc miloval.
Plujte lodičky
v proudech peřejí.
Táta váš modlí se
a slzy ho máčejí.
#0556
Jsi-li bez viny
Štípe se kámen
na dvě poloviny.
Ta první za úsvitu září
„Kdos bez viny.“
Ta druhá, černá, do dlaně až bodá.
„Hoď si kamenem, jsi-li více Boha.“
Duše se štípe,
drolí poloviny.