Zebou, ach studí
ty lístky sakur
jež lednový vítr
věje k nám na dvůr.
Zebou, zebou až do úmoru.
#0391
Čtyři židle u stolu,
jedna z nich je prázdná.
Čtyři židle u stolu,
dvě z nich jsou prázdné.
Čtyři židle u stolu,
tři z nich jsou prázdné.
Jeden prázdný pohled,
na tři prázdné židle.
#0390
Možná, že čekal jsi dlouho,
ale ani lístek jsi mi nenapsal.
Jen na tvém místě u stolu
pár drobků chleba.
A otisk vůně kolínské,
co pomalu si pod tapety lehá.
#0389
Labutě táhnou,
labutě táhnou k jihu.
A já tu stojím a čekám,
jestli neopatrně
neusednou vedle mne.
Abych jim zlatou oprátku na krk dal.
Do snů jak do smrtí
se s nimi v pouť vydal.
Labutě usedly,
labutě usedly vedle mne.
#0388
Zas ten nedojezený kocour
ze své misky upíjí.
Dnes už sotva půlku má
a bílý Měsíc dopíjí.
Zítra už hlady nepřestane
mňoukat bude Pane, Pane.
Co já vím, kdy mu mléka do oblohy,
znovu dolijí.
#0387
V těch černých zvoničkách parních mašin
snad pokaždé sýček zahouká.
Když vlak co přijel odkudsi
dotkne se paty Petrova.
To pak vím, že jsem doma
a slzy mi hrknou do očí.
A černá mašina odkudsi,
kamsi na pivo si odskočí.
#0386
Čtenáři knížek
si vždycky prsty nasliní
a pak jak malé děcko
konejšené teplou lázní
do stránek se ponoří.
Není kolem nic –
než princezny a draci,
úhlopříčky a vzácní ptáci.
A tu, čtenář zvedne náhle hlavu
udiven, že v jakémsi je davu. A jeden jednomu, je tolik podoben.
#0385
Na fotografickou desku
kradeš mi duši.
A potom říkáš – Bože, jak tobě to sluší.
Proč jednou neřekneš – půjdeme s sebou.
#0384
Zamilovánka #1326
V tvém žáru puká skála
a tvůj mráz drobí kámen.
Jako Slunce budíš louky.
Jako Měsíc mi dáváš spát.
A my dva se potkali.
Na tom nejmenším nádraží světa.
#0383
Voda nám syčí pod nohama.
Vzpírá se krokům, jak koně za úsvitu.
Překročit čáru mezi ano a ne.
Korunou vlny stát se v okamžiku.