Racek v oblaku
rozpaží, upaží
rozpaží a zase chvíli nehne se.
Lehce svou váhu přenese.
K zobáku. Proti vlně. Proti skále.
Po sté, po sté.
Zdá se to být, tak…
… prosté.
#0814
Nechci ti dopis psát.
Jenom snad,
jako když list na zem upadne,
vzpomněl jsem si
na tebe.
#0813
Začerněte mu tvář
ať neční tak
ono svědomí
z bílých lícních kostí.
Kdo však mu
moje oči vybodá.
A důlky zasype.
Tou odpuštění prstí.
#0812
Probudil jsem se
Vstávalo Slunce
V tu chvíli byl jsem sám
Hledal jsem ke komu
Se přitisknout se
Dagmaro
Dagmar
Ty jsi můj zmar
#0811
Rehabilitační
Kroužila jemně pánví,
že kroužit mám po ní.
Pán ví,
že kroužil bych,
neznaje šestý hřích.
#0810
Stříbrná stružka dne
do noci tne.
Všechno je stříbrné.
#0809
Mým velkým přáním,
bylo by projít kolem Vás.
Tak, abyste neslyšela
mého kroku hlas.
A potom v zácloně
zůstal bych,
jak závan vůně coby Fén
rozehnal do ztracena.
A Vy, lehce omámena
řekla byste – Byl to sen.
#0808
Máš malé znaménko
na vnitří straně stehen.
Volalas maminku
když tiše
jsem na ta stehna hleděl.
#0807
V bílé pasti sedmikrásky
lapená vločka
poslední něhy.
#0806
Není marnějších tónů
než odlesk slov v mých básních.
Snad jen, když vítr v podvečer se zasní
a proběhne se loňským rákosím.