Víš,
milá moje,
trochu se bojím.

Až jednou až budu vážen,
že zeptají se –
Miloval jsi
tak, jak miluješ vodu z bílých kašen?

Miloval jsi,
do roztrhání těla?
Miloval jsi,
že sama Láska by se zastyděla?

Trochu se bojím,
milá moje,
že tehdy nedojdu ve smrti pokoje.

Sněhurka

Pohladil jsem ji.
Jemně.
Něžnou a hebkou. Snad, jako bílý plyš.
Jen krátce zastudila,
že se nestydíš.
Rozpustila se
před malou chvilkou
byla. Rozpustilá.

Láska, hmm …
to je rozhodnutí.
Když jeden zasyčel by –
Co sakra, co mi do ní.
Tlustá je. A natrápila se mě dost.

Pak s úctou řekne:
Lásku dal jsem ti.
Ať trvá až na věčnost.

Je smutno těm malým nádražím,
když jeden či dva vlaky skrz ně přejedou.

A pak vrabčáci zas na okapy se posadí
a vítr na honěnou zas hraje s ozvěnou.

A tak, zdá se mi,
jak každý tón má svou barvu,
svůj tvar i ozvěnu má svou.

A jak z jednotlivých tónů skládají se
takty a refrény a sloky
jako řeky pojící se jedna v druhou,

tak je to i s hláskami, jenž mají svoji ostrost či oblost,
vůni a chuť, která potom slova tvoří a věty
z nichž teprve utvořen je Člověk.