Koupání

Když jsme se chodili koupat do lomu, to bývala krása. Jako když roztrhneš noviny a přiložíš je zase k sobě, jen obráceně. Obloha se zrcadlila v hladině a hladina v obloze. Skály, ty žlutě a okrově žhnuly. Jako nějaká starodávná, bronzová slunce.

Voda, ta bývala ovšem jako led. To vždycky jsme opatrně vstupovali do ní. Po kotníky a pak po kolena. Dál už bývala hloubka. Tak jsme se nadechli a s velkým cáknutím skočili. Studená voda potom hned sevřela hrudník, že se nedalo skoro nadechnout.

Plavávali jsme až na druhou stranu. Tam byl takový malý plácek z vylouplého kamene, kde jsme se rádi vyhříváli. Říkali jsme mu molo.

Ráno jsme se někdy koupali, jak nás Pánbůh stvořil; úplně nahatí. To jsem pak rád chodil plavat s Věrou co bydlela přes silnici. Dávali jsme si závody, až na to molo a já ji nechával vyhrát. Byla totiž moc krásná.

Když jsme na těch bronzových, ještě studených, sluncích odpočívali, já se na ni kradmo díval. Pod pupíkem byla, jak rosa když napadá do rezavé trávy. Ona mě chvilku nechala, věděla totiž, že se koukám a pak mi říkala – Co čumíš, ještě jsi neviděl nahou holku? A já říkal, že takhle krásnou ještě ne. A ona mě za to polila vodou.

No a pak jsme s velkým plácnutím znova skočili do toho jezera. Plavali jsme tou ledovou vodou, která řezala kůži a stahovala hrudníky a už se těšili, že se na druhé straně otřeme do froté ručníků a poběžíme zase domů.

Jo, krása to byla.

Albatrosi

Daleko od pobřeží
v šedých plátech vod,
bóje vyzvánějí,
pláčou o život.

O Duše matrónů
co pod hladinami tlejí.
Tichých přeběhlíků
mezi vteřinami.

Ráhna bez plachet
jsou mleta o kamení,
bílí albatrosi klovou
z masa na rameni.

Rozchodná

Srdce mé je plné bolu. 😧
Kreslím jenom hyperbolu.😀