A své nemocné
kladli do posvátných studánek
vkládali do lůna starodávných dubů
pozvedali nad ně ruce a sypali je svatou hlínou a popelem.
Nemocní pak
s vlasy mokrými
těly pokrytými hlínou
s listím na svých údech
chodili a volali
jsme čistí
jsme uzdravení
jsme spasení.
Toto však nebylo
z výšek olympských bohů
k uvidění.
I přišel muž na paseku
na paseku holou mnoho dní.
Řekl, zálesním tu paseku
i začal sázet stromy
a sázel je mnoho dní.
Když muž zemřel,
jeho syn řekl.
K čemu jsou mi stromy
i kácel a prodával
a kácel je mnoho dní.
Všude po kraji
Pomníčky vojáků
Kteří tolik byli milováni
Milováni k smrti
Milováni kulkou
Milováni bodáky
Milováni granáty
Milováni děly
A jejich manželky
A jejich milenky
A jejich děti
tolik plakaly
Že miluje je kdosi jiný
Že miluje je mnohem víc
Že miluje je k smrti
Malevič
Ať dělal co dělal
když maloval jablko,
nakreslil vždy trojúhelník,
nebo čtverec,
nebo kruh
a nebo kříž.
Ze stromu z Ráje.
Ulice
Ulice je nahá.
Slunce ze šikma svítí
a kočičí hlavy vracejí lesk čerstvého deště.
Chodci poschovávaní v kavárnách
dopíjí poslední doušky kávy
dojídají poslední sousta zákusků.
Slunce svítí.
Ulice, úplně nahá, odkopnutá, naze leží
a jen Slunce ji halí svou září.
Stíny
Můj stín
tvému stínu
chystá hostinu.
Stínohru o
stínání stínů.
Dnes se západem Slunce.
Posvátný kruh
To může být dětský kolotoč
Nebo raménko větrné růžice
Nebo točící se čtverec
Nebo dokonce i ráno
Zrcadlící se
V kbelíčku
U postele opilce.
I zvratky mohou někdy připomínat
Východ Slunce.
Jen, a to je jisté,
Slunce nebolí z pijáka hlava.
Nenáviďte si mě.
Nenáviďte mě za svitu hvězd.
Nenáviďte mě za poledního žáru Slunce.
Vždyť Nenávist
a tím jsem si jist
je cit silnější než Láska.
Prach
Prach už padá i tam,
kde moje srdce bylo si jisté,
že nikdy se nestane,
že právě to bude tím místem
ze kterého měl bych stírat prach.
Pořád je co říci.
Hned z rána třeba – jaký chcete čaj?
Pořád je co říci.
Dopoledne – spěchám na tramvaj.
Pořád je co říci.
Po zákusku s kávou – libo-li ještě limonádu s mátou?
Pořád je co říci.
I po večeři – jak se přes celý den daří?
Jen po půlnoci, to už slova docházejí,
tak, jak se hosté z hospod vytrácejí.
Teprve tehdy v tom natrženém tichu,
to větu přítel slyší – Víš, není mi dnes k smíchu.
Pak se slova vytrácejí.
Zablácená, jak psi na chodníku.