Pořád je co říci.
Hned z rána třeba – jaký chcete čaj?
Pořád je co říci.
Dopoledne – spěchám na tramvaj.
Pořád je co říci.
Po zákusku s kávou – libo-li ještě limonádu s mátou?
Pořád je co říci.
I po večeři – jak se přes celý den daří?
Jen po půlnoci, to už slova docházejí,
tak, jak se hosté z hospod vytrácejí.
Teprve tehdy v tom natrženém tichu,
to větu přítel slyší – Víš, není mi dnes k smíchu.
Pak se slova vytrácejí.
Zablácená, jak psi na chodníku.